Článek
V práci je pro mě důležitá flexibilita a svoboda. Chci vyšší plat než by si řekli moji rodiče, a tabu pro mě není měnit často zaměstnání. Dřív, kdo měnil zaměstnání jak ponožky, byl pro budoucí zaměstnavatele podezřelý kandidát. Pro mileniála je to běžná praxe. Nelíbí se mi tu, plat mi připadá nižší než si myslím, že bych mohl získat jinde, nesedím si s kolegy, tak se prostě podívám jinde.
Běžnou mojí praxí je i newsletter z portálů, jako je Jobs.cz, každý týden v mém mailu. Ano, sleduji to, jak se trh práce vyvíjí, co například nabízejí jiné firmy. Dříve jsem to tak neměla, hodně jsem na začátku pracovních zkušeností dala na rodiče, kteří by rozhodně změnu práce dřív, než po několika letech a vážných důvodech, nezvažovali.
Na brigádách během střední školy snesete v podstatě všechno, abyste měli peníze navíc a mohli si koupit, co chcete, ale právě i tyto zkušenosti možná můj mindset přeformovaly. Pak přijdou brigády na vysoké, kancelářská práce, poznáte stereotyp, trochu vás to frustruje, poznáte třeba i toxické kolektivy a kleště korporátu. Postupně si tak naformujete myšlení, za kterého vzejde hlavně požadavek na to, abyste byli šťastní.
Požadavek mileniála je mít hlavně i vedle práce nějaký osobní život. Není to o tom, že pracovat nechceme, nebo pracujeme málo, nechceme pouze v práci trávit víc času, než je nutné. Často se setkávám s názorem, že jako mileniálové jsme nespolehliví. Tu nespolehlivost bych spíše promítla do strachu, že danému zaměstnavateli utečeme za něčím lepším.
Koukám se na pracovní benefity, jestli mi zaměstnavatel něco přidá například na sport, stravu nebo volnočasovou aktivitu. Kolik platí, jestli se mám v té firmě možnost někam posunout a v neposlední řadě, když se na spolupráci domluvíme, jaký je daný kolektiv. Udělala jsem to několikrát, trpěla jsem zbytečně lidi, kteří pro mě vytvářeli toxické prostředí a proč vlastně? Proto, abych do měsíce našla jinou práci se stejným platem a tady toho kolektivu se zbavila?
Pravdou je, že většina firem stále nabírá. My jako mileniálové máme daleko lepší pracovní možnosti, než když měli naši rodiče. Občas mi to přijde škoda pro tuto generaci. Kolikrát jsem i od rodičů slyšela různé příběhy z práce a reagovala na to, že tam bych nebyla ani minutu kvůli chování vedení, kolegů či zkrátka jen politice dané společnosti.
Taktéž nechci na podhodnocenou pozici. Nemám potřebu se cpát na pozici manažera bez dostatečné praxe, ale díky zkušenostem z prací během vysoké školy většina z nás juniorskou pozici nechce dělat.
Myslíme více i na vyhoření, duševní a fyzické zdraví. Jsme generace, která si důležitost těchto aspektů uvědomuje daleko víc. Věřím, že většina by v práci nešla na dřeň, nebo minimálně po jedné špatné zkušenosti by to opakovat již nechtěla. I já se v tomto směru poučila a dbám na tento aspekt více než dřív, protože pokud budu chodit do stresu, nikdy můj výkon nebude takový, jak bych si já ani ta firma představovali. Ovšem to i dnes je ještě pro spoustu zaměstnavatelů tabu. Ano, jóga v práci je fajn nebo odpočinková zóna, ale to, že zkrátka někde je toxické prostředí, tenhle benefit nezmění.
Takže jsme problémoví? V určitých ohledech ano, v určitých bych řekla, že můžeme být prospěšní i pro ty generace starší. Jsou to právě mileniálové, kteří boří standardy v nabídkách práce. Zaměstnavatele totiž nepotřebujete vy, ale on potřebuje vás. Dnes se většina lidí nechází v pozici, kdy určují pravidla oni, protože právě oni si můžou z množství firem vybírat. Ale najít kvalifikovaného zaměstnance, který splňuje požadavky společnosti, je složitější.
