Článek
Osobně jsme se neznali, přesto je to někdo, na koho jen tak nezapomenu. Když jsem si přečetla zprávu, že si tento člověk vzal život, přivedlo mě to k zamyšlení. „Nedává mi další působení v tomhle světě už žádný smysl,“ napsal v dopise na rozloučenou bývalý vedoucí oddělení cestovního ruchu na Krajském úřadě Libereckého kraje Jakub Šeps.
Jeho rodina zveřejnila dopis na rozloučenou, aby jeho slova a problém, se kterým se potýkal, nezůstaly zapomenuty. Jakubovi bylo 32 let, měl před sebou v podstatě celý život. Přesto se rozhodl ho ukončit, ale nikoli v afektu, ale po pečlivém promyšlení.
Popsal obtíže spojené s workoholismem, nadměrným pracovním vytížením ve své pracovní pozici a autoritářským chováním nadřízených. Uvedl rovněž, že odpracoval 1177 hodin přesčasů bez nároku na odměnu, což odpovídá více než 29 běžným pracovním týdnům. Dále zmínil, že průměrně posílá 69 e-mailů denně a v nedozírném množství si odpracovává hodiny večer po večeru a o víkendech.
*Dobrý den, zde bratr Jakuba Šepse, tento příspěvek byl na tomto účtu nastavený jako neveřejný. Po konzultaci s rodinou...
Posted by Jakub Šeps on Thursday, August 3, 2023
Mohl Jakub zkrátka říct dost a z práce odejít? Na to není zkrátka jednoznačná odpověď. Workoholismus je závislost v mnoha aspektech stejná jako je například alkoholismus. Člověk, který s takovým problémem bojuje, zkrátka nemůže přestat ze dne na den. Zničí mu to psychiku, sociální působení, nakonec i fyzické zdraví. Jsou to těla bez duše.
Sama jsem pracovala v prostředí, kde se vyskytovalo spousta workoholiků. Lidé, kteří měli problémy se spánkem, neusnuli bez prášků, často pili nebo brali drogy. Je to prostředí politiky, financí. Přirovnání, že peníze nikdy nespí, je poměrně trefný popis. Ani to, že manažeři v těchto firmách bývají často psychopaté, kteří sami mají problém, nebo problémy takového pracovníka odmítají řešit a nevnímají je. Často totiž neřeší ani své problémy.
Může mít tohle nějaké řešení? V podstatě je možné jen nutit zaměstnance, aby pracovali pouze v uvedené časy. Případně by firma místo dodávání ovoce či firemních obědů mohla přispívat na psychologa, který by mohl razantně omezit riziko toho, že se stane zaměstnanci něco podobného jako Jakubovi.
Naopak lidé, kteří se ještě na sociálních sítích chlubí tím, že pracují 13 hodin denně, investují, sledují pohyby trhu, tomuto trendu nepomáhají. Chlubí se byty, drahými auty. Jsou to vzory pro mladé začínající pracovníky, že tohle přesně je ten směr, kterým by se měli vydat, aby byli úspěšní a šťastní. Úspěšní možná budou, šťastní už asi méně. Není výjimkou, že právě tito lidé se později přiznávají k léčbě depresí či obdobným psychickým problémům.
Říká se směle, že za peníze si štěstí nekoupíš, ale někdy jsou to omšelé fráze. Jde o to, jestli v tomhle stavu vůbec člověk pomýšlí na to, že má ještě něco, co by mu mohlo život udělat šťastnější. Ať už se to dá koupit nebo se to tvoří přirozeně. Jeho nadřízení jsou v tomto rozporuplní. Někteří přiznali, že si u Jakuba všímali toho, že si na problematiku nadměrné zátěže stěžoval. Jiní tvrdí, že pochybení nenalézají.
Pravdu asi znají hlavně oni a je otázkou, jak se k dané situaci postaví. Jestli dojdou k zamyšlení či alespoň budou pracovní podmínky revidovat. Jakubovi tohle život nevrátí, ale jiným by ho to mohlo zachránit. Je to důvod k tomu, aby se o workoholismu a depresích začalo více mluvit. Stále je to pro velké procento společnosti tabu. Sami lidé často nevědí, jak s takovým problémem pracovat, či si ho kolikrát ani neuvědomují. Stává se to denně, když jedete vlakem do práce a České dráhy elegantně podávají, že se na trati udála neočekávaná událost.
Všechny problémy těch, kteří se pro takový konec rozhodli, možná vyřešit nešlo. Ale workoholismus je jedna z věcí, která se správnou péčí a zájmem okolí dá řešit.
Z dopisu Jakuba mrazí. Je to výpověď zlomeného člověka, ale i přesto, že tady už není a nepomohlo mu to, může tohle vést k tomu, aby alespoň jeden člověk si z toho něco odnesl a vyhledal pomoc.
