Rusové kolonizují Afriku. Je to zkrátka strategický bod a jinde by to nešlo

Vojenská junta v Nigeru tento týden způsobila mocenský převrat. V hlavním městě Niamey rozvášněný dav pochodoval k francouzské ambasádě za skandování jména Vladimíra Putina a ruskými vlajkami. Jak se dostalo Rusko nejen Nigérijcům pod kůži? Překvapivě velmi snadno.

Putin vidí v Africe obrovský potenciál. Je to v podstatě jediná část světa, která není pod absolutním vlivem západních zemí a větší část vlivu zde má Čína, se kterou Rusko dokáže narozdíl od jiných mocností vycházet poměrně dobře.

V sázce je také nerostné bohatství, včetně ložisek uranové rudy, která patří mezi největší na světě. Právě z Nigeru dovážejí státy EU uranu nejvíce, a např. francouzské nukleární elektrárny jsou na tomto zdroji závislé.

Ruská žoldnéřská skupina Wagnerovců už působí například ve vedlejším Mali a Putin by rád pokračoval i v dalších státech. Část afrických zemí má navíc poměrně silnou socialistickou minulost, a tím se prostor pro navázání vztahů pro Putina ještě více otevírá.

Jsou to všechno státy, které mají problémy s extremistickými a teroristickými skupinami. Na většině těchto území bují organizace Al-Káida a Islámský stát. Niger byl dosud považován za posledního spolehlivého partnera Západu v boji proti džihádistům v oblasti Sahelu. Situace v sousedních státech, zejména v Burkina Fasu nebo Mali, je oproti Nigeru dlouhodobě ještě vyhrocenější.

Západní státy zde bojují o míru vlivu zejména s Ruskem, které těmto zemím nabízí lákavější a méně striktní možnosti pro budoucí existenci. Putin spoléhá zejména i na fakt, že s Nigerem během převratu hospodářsky a finančně přerušila spolupráci řada uskupení, včetně Evropské unie nebo Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS).

Rusko vyčkává v podstatě až dá od afrických států ruce pryč většina prozápadních uskupení a otevře jim cestu k rozsáhlé spolupráci. Jsou to v podstatě takoví zachránci před kleštěmi západu, kteří chápou tamní problémy. Chtějí zahájit rovněž podporu i v oblasti vzdělávání a rozšířit výuku ruského jazyka v afrických oblastech.

Mělo by se rovněž jednat o šance pro tamní studenty, kteří by mohli studovat v Rusku a prohlubovat tak do budoucna vzájemnou spolupráci. Moskva si tak chytře zaháčkuje místní a dostane podíl vlivu na pracovním a ekonomickém trhu. Není to v podstatě nic nového, jelikož řada afrických zemí právě tímto způsobem spolupracovala i se Sovětským svazem, a právě lídři, kteří jsou dnes v těchto zemích u moci, mají právě vzdělání z ruských vysokých škol. Například v Angole se jedná o většinu funkcionářů ve vedení země.

Africké země jsou bohaté na nerosty a potýkají se s převraty, nepokoji a extremistickými organizacemi. Právě tímto prostředím se pro Rusko stávají naprosto výborným potenciálním partnerem, a západní státy právě díky uvalování sankcí je Rusku v podstatě předávají na talíři.