Článek
Při srovnání dvou hlavních měst s podobným počtem obyvatel zjistíme, že polská Varšava postavila za posledních deset let o 150 000 bytů více než Praha. Je to hodně? V rámci toho, že v Praze se bojuje o každý volný metr čtvereční je to dost. Na druhou stranu má Polsko podstatně mírnější postup při povolování staveb a proces je výrazně rychlejší, jelikož Česko je zvláště ve stavební legislativě velmi byrokraticky zatíženo oproti sousedním státům.
Ceny novostaveb v Praze jsou téměř o 50 procent vyšší než v polské metropoli. Je to z ekonomického pohledu logické, jelikož v Praze je bytů nedostatek, tak si developerské společnosti mohou dát sazby daleko vyšší, stejně tak pronajímatelé.
Ve Varšavě se průměrná cena metru čtverečního pohybovala kolem 90 tisíc korun. Průměrná prodejní cena za metr čtvereční v Praze činila 146 459 korun. To je o 3 % méně než v předchozím čtvrtletí a o 1 % méně než v předchozím roce. Podle analýzy, která vychází z nejnovějších údajů Českého statistického úřadu, získalo v prvních osmi měsících letošního roku povolení k prodeji 2 165 bytů v bytových domech v hlavním městě, což je o třetinu méně než ve stejném období loňského roku.
Situace do budoucna lepší nebude. Bydlení je drahé kvůli rozsáhlé a rostoucí regulaci a také kvůli vysokým daním, které se za posledních patnáct let zvýšily osmkrát. K tomu přispívají i vysoké náklady na pozemky a stavební materiály. Zásadní vliv mají vysoké ceny energií, vysoké náklady na pracovní sílu a dlouhodobý nedostatek pracovních sil, kterou ještě více poznamenala situace spojená s válkou na Ukrajině, kdy mnoho stavebních dělníků se vrátilo bojovat zpět do své vlasti.
Výstavba je nedostatečná, není to ani tak problém prostoru, ale hlavně regulace. Další překážkou levnějšího nájemního bydlení je regulace kontrolující nájemní vztahy. Podle současného návrhu ministerstva pro místní rozvoj by bylo nezákonné uzavřít nájemní smlouvu na dobu kratší než tři roky více než dvakrát za sebou, pronajímatel by mohl po rekonstrukci zvýšit nájemné o 3,5 procenta a proces vystěhování neplatičů by probíhal ve zkráceném soudním řízení. V podstatě by se nájemce dostal do pasti, pokud by se mu cena zvýšila, mohl by se odstěhovat pouze dvakrát v nájmu kratším než tři roky. O nic lépe by na tom však nebyl ani pronajímatel, v případě, že mu nájemce nebude platit. V Česku zatím neexistuje žádná instituce, která by zajistila zrychlený proces vystěhování, který by byl legislativně pod dohledem, jako to mají již některé země v Evropě řešeny roky.
Co je řešení? Osobně vidím nejlepší způsob, jak zachránit sociální politiku státu v deregulaci a volném trhu v oblasti bydlení. Právě byrokracie spojená se stavebním povolením a požadavky brzdí výstavbu i v řádu let. Stále se dokola upozorňuje na problematiku nedostatku bydlení, ale novela stavebního zákona, která letos vyšla tento problém nevyřeší a legislativně se toho příliš nezmění.
Byrokracie je něco, co Česko z mého pohledu brzdí roky, jelikož proces je zdlouhavý, složitý a nedá se celý vyřešit na jednom místě a s jednou osobou. Právě tohle je něco, co si jiné evropské země dokázaly vyřešit daleko lépe. Stát nadměrná byrokracie stojí peníze, celý proces je nákladný i z pohledu pracovních míst, který jsou mnohdy naprosto zbytečná.
