Článek
Vláda nás zadlužuje, na to stačí k pochopení jednoduché počty. Z plánovaných 210 miliard je nyní 252 miliard a výhledy nejsou příliš optimistické. Přičemž nejrychleji rostou právě úroky z dluhů. Příští rok tak Česká republika zaplatí právě na těchto úrocích 95 miliard. Co je na tomto čísle prazvláštní? Je vysoké, to je jasné i ekonomií člověku nepolíbenému, ovšem je také vyšší, než kolik má přinést do státní pokladny plánovaný konsolidační balíček. O tom, že konsolidační balíček je výnosově odhadovaná položka, se bavit nemusíme, zatímco výše úroku je předem jasná. V případě, že vláda nezačne s veřejnými financemi pracovat lépe, v podstatě Česko bude vydělávat na úroky ze svých dluhů, což automaticky znamená, že peníze nepůjdou do investic a inovací.
Pokud si uděláme srovnání, výdaje například na záchranné složky jsou v podobné výši, jako je výše úroků, které stát platí za své dluhy. Vláda slíbila něco, co víme, že už dnes nesplní, a patrně ani nikdy neměla plán na to, jak s veřejnými financemi pracovat. V čem je problém? Vládní koalici tvoří pět stran, což je strašně moc. Takto velká a různorodá skupina se řídí velmi těžko, a pravděpodobnost, že dojde ke shodě, je malá. Každý lobbuje za svoje programy a názory. V konsolidačním balíčku mi zarazila například extrémně nízká výše seškrtání položky dotací, která by podle mého názoru měla být daleko vyšší.
Problémem koalice je nízká schopnost vedení. Vláda nemá osobnost a vedení, kterému by se dalo věřit. Názory se mění každý měsíc, nedrží slovo, tohle je přesně něco, na čem stojí důvěra v politiku a stát. Peníze jsou potřeba, ale právě to, co v budoucnu zaplatíme na úrocích, nedáme do odvětví, kde by byly zoufale potřeba. Naprosto šokující pro mě bylo zjištění, s jakým rozpočtem bude příští rok operovat ministerstvo školství. Vzdělání je v podstatě základní složka pro inovace a budoucnost, a na tom zkrátka vláda šetří. I ministr školství sám řekne, že pro to, aby Česko mohlo nabídnout kvalitní vzdělávání, chybí mu 25 miliard korun.
Tohle je spíše politický, nikoli ekonomický boj. Bojuje se tu o voliče, nikoli o blaho státu. Ta vláda nemá zájem o to, aby veřejné finance ozdravila. I když slibuje, ta snaha a náboj na to situaci změnit tu není. Je to snaha o tom, aby nenaštvali voliče a svá křesla neztratili. Vláda nemá nikoho, kdo by intenzivně bojoval za to, aby se deficit snižoval. Na jednu stranu se hlásají úspory, na druhou stranu se tu objevují absurdity jako milionové dotace na opravu starého bydlení.
Plánuje se tu na deset let dopředu, slibuje se, ale touha dodržet tu není. Volič tomu ani věřit nemůže, když se řeknou určité cíle, čísla a o několik měsíců později se dostaneme na čísla jiná a vyšší. Pan premiér je dobrý rétor, ale v praxi selhává na celé čáře. Nejvtipnější slova pronesl nedávno v projevu, který kladl důraz na to, aby se Česko stalo centrem vzdělanosti. Zvláštní to slova, když výdaje na zkvalitnění školství se snižují. Možná vláda zná nějaký nový ekonomický trik, ale takto zkrátka investice a inovace nefungují.
Je to důvod ke smutku? V horizontu nárůstu výše úroků ano. Z politického hlediska už tolik ne. Politicky vláda hraje tak, aby přežila, ale pro to, aby se něco změnilo a pro veřejný rozpočet něco udělalo, tu náboj není. Spíš je špatné, že se v této tristní hospodářské situaci chválí touhy a řečnické výstupy, které však nejsou doloženy činy. Mluví se krásně, praktikuje o něco hůře. Voliči pravděpodobně zůstanou, ale jen ti, kteří ještě více než stav veřejných financí kritizují opozici a vybírají menší zlo.
