Článek
Začátek doby tvrdé normalizace a utichající vzpomínky na Pražské jaro, to je srpen roku 1968. Mnozí padesátníci, jako moji rodiče, si ho detailněji nepamatují. Moji prarodiče o něm nikdy moc nechtěli mluvit a často jej nazývali jako studenou sprchu. Nicméně vzpomínku na srpen roku 1968 bychom si měli připomínat zvlášť v této době ještě výrazněji než dříve. Válka na Ukrajině zcela změnila dosavadní uspořádání světa a vrátila Rusko opět tam, kam patřilo do devadesátých let dvacátého století, a to je éra Sovětského svazu. Snaha ovládat okolní státy za každou cenu, potlačovat lidská a politická práva.
Armády Varšavské smlouvy oné noci na 21. srpna přispěchaly na pomoc Československu, které mělo tendence vzpírat se sovětskému vlivu. O tom, že přátelská pomoc to úplně nebyla, dodnes ukazují kulky ve zdech Národního muzea v Praze.
22. únor loňského roku však dost dobře demonstruje to, že v Rusku nezáleží na tom, o jakého se jedná vůdce, či formu režimu. Způsoby a provedení jsou stále jedno a totéž. Kreml má strach, stejně jako měl strach Sovětský svaz, že se jeho satelité utrhnou ze řetězu. Dnešní politika Moskvy se bojí, že by se mohla dostat pod vliv NATO nebo jiného světového společenství. Chruščov poslal v šestapadesátém roce tanky do Budapešti. Jeho nástupce Brežněv v osmašedesátém do Prahy. Putin v roce 2014 na Ukrajinu a v únoru 2022 tam rozpoutal peklo. Proč? Mocenská dychtivost a strach.
Sny o impériu carského Ruska. Potěmkinovy vesnice jako obrázek ruského smýšlení a politiky, kterou prezentují světu. Stalin, vůdce, který se spojil s Hitlerem v myšlence, že získá zpět Bělorusko, Pobaltí a část Ukrajiny. Napadl Finsko a do té doby, než Sovětský svaz napadl sám Hitler, fungoval mezi nimi spojenecký pakt. To je věc, na kterou se zapomínat nesmí.
Sověti následně osvobodili část Evropy, včetně Československa. To je něco, co jim odepřít nelze, a na místě je projevit dávku respektu a vděčnosti. Problém však nastává ve chvíli, kdy právě Stalin a jeho osvobozenecká armáda ve státech, které před Hitlerem zachránili, začnou vytvářet své východní satelity.
Ukrajina navíc není jediný Putinův počin, kam se vydal na návštěvu s tanky. Vzpomínejme na devadesátá léta a obdobnou návštěvu Gruzie, kam se takto vrátil dokonce několikrát. Nebo účast ve válce v Čečensku. Moskva politiku nemění, upravuje ji v návaznosti na politickou situaci, technologickou vyspělost, ale myšlenka je stále stejná.
Nelze hájit ani jedno, jak srpen 1968, tak válku na Ukrajině. Často čtu komentáře typu, že nic není černobílé. To sice není, ale ospravedlnit nelze ani jeden z těchto počinů. Zkrátka tanky v roce 1968 neměly v Praze, co dělat, stejně tak jako tanky v roce 2022 na Ukrajině. Tohle je historie a fakt. Ten neovlivní demokracii nebo svobodu slova. Na dějiny je nutné nahlížet ze všech úhlů, ale zkrátka některé fakty jsou prověřené a potvrzené. O Ukrajině se můžeme doslechnout a dočíst tolik konspirací o tom, jak tam řádí nacisté a podobné bláboly. Tohle není historie či fakt, to je zkrátka a pouze ruská propaganda, která zakrývá vraždění a utlačování civilistů.
Nesmíme zapomínat, co se stalo onoho 21. srpna 1968. Hlavně to, proč se to stalo, a zejména že kdyby Kreml neměl takovou politiku a smýšlení, nemuselo k něčemu takovému v Praze ani dříve v Budapešti dojít. Rusové se nemění, to není však myšlenka, nýbrž holý fakt. Historie je krásná věda a vzorce, na které nás zvláště v počínání Moskvy upozorňuje, ignorovat nelze.
