Článek
O stopách v písku
Jsou příběhy, které se nestanou, a přesto se vznáší nad našimi životy jako oblaka naděje. A rezonují v nás do konce dní.
Tento příběh jsem si vypůjčila od jednoho muže. Setkali jsme se náhodně a poznávali se za podivných okolností.
Skrze řádky.
Snad proto na mne jeho příběh zapůsobil.
Protože i on se odehrál
„jen“ skrze řádky.
Dnes už vím, že i tyto příběhy roznášené větrem skrz slova, která se jen otiskávají do našich duší, jsou skutečné.
Kdysi.
Kdysi, když se otevíral paralelní vesmír virtuálního světa zvaného internet a bylo možno vstupovat do virtualniho domu se spoustou místností, seděl ten muž u počítače a čekal až ztichne jeho skutečný dům a on se ponoří do říše fantazie.
Jeho tělo prožívalo těžké období. Chřadlo, ztrácelo se před očima, nemělo sílu na skutečný život, přesto žilo.
Toužilo, dýchalo.
Všechnu svou energii koncentrovalo do uzdravení, všechny myšlenky na přežití.
Ale on nechtěl jen přežít, jako oběť.
On chtěl žít jako muž, jako král, jako ochránce.
A tak večer co večer usedal k počítači, poslouchal vítr za oknem a nořil se do příběhů za obrazovkou počítače.
Tam poznal ženu.
Jejich osud byl v mnohém podobný. Nikdy si to však nenapsali. Bylo to zřejmé ze všech hladových slov plných něhy. Z ticha mezi řádky, které stlalo každý večer postel, v které se nemilovalo. Bylo to znát z vášně, která skrz bříška prstů, jež se spojovala s klávesnicí, křičela do ticha bolestné “ žiju, miluju, ještě jsem neumřela.” To vše se mohl jen domnivat.
Svůj paralelní vesmír nikdy nezatížili skutečným světem. Milovali se, proplétali, dychtili a žili.
Až jednou, když vítr narážel do skleněné tabule pokojíku a svět se ztišil, muž se nesetkal s tou známou divokou ženou.
Aniž cokoliv řekla, vycítil, že je jiná. Ztichlá, vyděšená, unavená.
Jejich těla už dávno na dálku věděla o sobě, o každém nádechu i záchvěvu nepohody.
Nebylo těžké poznat, že se něco děje.
Váhala. Tak moc si vážila lehkosti mezi nimi.
Pak jen prozradila, že ji čeká operace.
Že se bojí.
Ten muž nic nevěděl o tom, co ji trápí. Jen se v něm probudil instinkt rytíře. Měl potřebu ji chránit. Dodat odvahu. Podpořit.
To byl jejich poslední večer. Opravdový.
Lidský.
A pak.
Nic se nedělo.
Dlouho
Paralelní vesmír ztichnul.
Už se nerozsvítil.
Muž dál vstupoval do virtuálního domu, ale ona tam už nebyla.
Už se spolu nemohli vznášet po tanečním parketě ani milovat na schodech nebo v poušti.
Zbyly jen vzpomínky.
Jeho ztráta byla skutečná.
Bolela.
Osud mu však dopřál uzdravení.
Jeho tělo posílilo a vrátilo se do skutečného světa.
A teprve pak našel vzkaz.
Ve své virtuální schránce.
Ta žena byla roky na vozíčku, absolvovala sedm operací, ta poslední osmá, už byla vyčerpávající, už ji nechtěla. Nic z toho netušil.
Vášnivě ráda tančila a snad právě pro ten tanec, který si slíbili, na tu operaci šla.
A ona se povedla.
Napsala jen: už stojím, chodím. Ještě netančím.
Děkuji.
A pak nic.
Jen ještě o trochu později, kdy on plný síly a radosti seběhl schody svého domu, objevil ve schránce na vratech bílou obálku.
Byla tam fotka usměvavé ženy. Ani slovíčko. Jen v ruce držela taneční boty.
A on v tu chvíli věděl …
Od té doby, když v jeho podkrovním pokoji zhasne svět a vítr se opře do skleněných tabulí okna, slyší slova, která si šeptali kdysi s tou ženou na poušti.
Jen neví, že i ona miluje vítr, protože i ona poslouchá ve svém, jen pár kilometrů vzdáleném pokoji, ozvěnu slov, co tenkrát vytvořili spolu v poušti mezi dunami.
“Stopy v písku mizí. Ale jen zdánlivě. Jejich otisky zůstávají uchované v každičkém zrnku písku.
Zrnka písku jsou jako paměť všech stop, které tudy prošly a propisují se do lidských srdcí”.
Jen vítr je jejich svědkem.
Hraje si s nimi, přesouvá a jejich tajemství šepotá vždy, když zesílí. Přesně na těch místech, která potřebují slyšet.
