Článek
Příběh o romské písni
Ukončila výklad a na tabuli napsala velkými tiskacími písmeny jedno slovo.
Obrátila se ke třídě: „Vezměte si sešity. Máte třicet minut na to napsat pár vět na dané téma.“
„To nemůžeme stihnout,“ ozvalo se provokativně ze zadních lavic. Třída zašuměla.
Mladá učitelka se usmála.
„Můžete to aspoň zkusit. Máte volné ruce.“
Přešla energicky k tabuli a do ticha pronesla:
„Svoboda.“
„Velké téma. Můžete i stručně. Nic není povinné.“
Dětem před ní bylo deset. Nikdy nic než svobodu neprožily.
Všichni se dali do psaní, jen malá romská dívka seděla a koukala ven z okna do nebe. Pozorovala hejno vran.
Za malou chvíli něco napsala do sešitu.
Pak zvedla ruku. „Už to mám.“
Učitelka překvapeně vstala a došla k ní.
V sešitě stálo:
„Svoboda je, když můžete dělat a myslet si, co chcete.“
Učitelka ji pohladila po vlasech.
„Zkusíš to ještě rozvést, je to krásné?“
Dívka dopsala:
„Anebo když si myslíte, že můžete dělat a myslet si vše, co chcete.
A nikdo vám nic nemůže udělat, když neporušujete zákony.“
A pak napsala ještě jednu větu, úplně mimo plán. To, když pochopila, že nic není špatně:
„Je to jako romská píseň. Nikdy ji nezapomenete a pořád vám bude znít v uších.
I když nebudete moct zpívat.“
Byla to ta nejpůvabnější alegorie na svobodu, kterou kdy učitelka četla.
V tu chvíli věděla, že její práce má smysl.
**************
ukázka z mé chystané knihy : „Tady jsi doma.“
