Článek
Na smrti není nejhorší smrt,
ale strach před ní
a bolest po ní,
která zůstává v krajině života.
Smrt je smíření s něčím větším.
S něčím, co neznáme.
Jen díky ní však žijeme.
Tepe v nás život o to silněji,
oč blíže cítíme její dech.
Tváří v tvář
se svět ztiší,
bolest povolí
a my se odevzdáme.
Jen ti, kdo zůstávají,
nezahlédnou její vlídnou tvář.
Smrt je konec.
Ale jak vypadá konec?
Viděl ho někdo opravdu,
aby podal svědectví?
Možná, že konec neexistuje.
Vždyť když něco hyne,
něco se rodí.
A možná, že po smrti se také něco rodí.
Jen my to nevidíme.
Nevidíme za horizont.
A přesto svět horizontem nekončí.
Možná je smyslem změna horizontu.
A smíření se s touto cestou,
kam směřujeme všichni.
A možná poklidně dojít na konec
lze jen s odpuštěním.
Sobě i druhým.
A co jiného je odpuštění než soucit?
Bez něj se k odpuštění není možno dobrat.
A co jiného je soucit než láska?
Je to láska nejvyšší.
Jak lze tedy přijmout smrt?
Láskou.
Skrze lásku.
Ta jediná je totiž silnější.
*****************
Ukázka z mé chystané knihy: „Tady jsi doma.“
