Hlavní obsah

Jak se smiřujeme? Tušíme, co je špatně? Nebo nám to řeknou až děti.

Foto: canva pro, zakoupena licence

Jedeme stejně. Pořád dokola. Selhání, omluva, smíření. A je to skutečné smíření? A pak přijdou malé děti a ukážou nám, jak to máme. Jak přetvářka se stává naší novu tváří. A už to vůbec nevnímáme.

Článek

Příběh o kamenném andělu

Na špinavém náměstí,

pod sochami andělů,

stál hlouček dětí.

Uprostřed nich spolu bojovaly dvě holčičky, jedna blondýnka a druhá zrzka.

Strkaly se o růžový plátěný pytlík.

Každá chtěla tu druhou strhnout k zemi

a pytlík získat pro sebe.

Obě byly absolutně soustředěné na boj.

Mohlo jim být tak sedm.

Zrzka byla viditelně slabší.

Pokaždé, když chytila blondýnku za rukáv fialové bundy,

ta se jí hned vysmekla.

Blondýnka na oplátku podrazila Zrzce nohu v bílé punčoše

a ta spadla na koleno.

Boj nekončil.

Ostatní děti pokřikovaly a fandily.

Obvykle mrtvé náměstí teď žilo.

Andělé shlíželi na dvě křehké dívky, z nichž se staly bojovnice.

Náhle do hloučku vtrhla starší žena v šedém svetru,

s vlasy ulíznutými do šedivého drdůlku.

Rty měla sevřené do sotva viditelné škvírky.

Působila bezkrevně.

Bledá tvář zmítaná vztekem

a veliké ruce byly její značkou.

Popadla obě dívky za ramena.

„Jste normální?“ vykřikla zlostně. „Co tu vyvádíte?“

„Úča…,“ zašumělo v hloučku.

Učitelka dívky pustila

a vytrhla jim z ruky růžový pytlík.

Blondýnka stisk okamžitě povolila.

Zrzka pouštěla pytlík neochotně,

s vědomím prohry.

Vzdor se jí však probublal do tváře.

„Že se nestydíte.“

Z pytlíku vytáhla pískací gumovou hračku.

„O tohle se perete?“ řekla opovržlivě.

„Nic mi k tomu neřeknete?“

Blondýnka se sklopenou hlavou pozorovala dlažební kostku u své boty.

Zrzka dál bojovně zírala na učitelku.

„Jak chcete. Teď se usmíříte. No tak. Podejte si ruce a omluvte se jedna druhé.“

Blondýnka neochotně zvedala ruku.

Byl to jen náznak pohybu,

ale bylo jasné, že s ní problém nebude.

Zrzka řekla prosté: „Ne.“

Učitelka se na ni zadívala silou své moci.

„To by přece nemělo cenu, takhle se usmířit,“

řekla holčička prostě.

Učitelka se ani nezastavila a pokračovala:

„A co by podle tebe mělo cenu?“

Dívka mlčela.

„No vidíš. Teď jsi chytrá. A ani neumíš říct, co by sis představovala,“

trvala na svém učitelka.

„Aby to pochopila…“ špitla holčička, jako poslední pokus, než bude učitelkou převálcována.

„Tak na to nemáme čas.“

Začalo pršet.

To plakali kamenní andělé.

Ke smíření nedošlo.
Nebyl čas.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz