Článek
Tančila jsem
Na parketu z dubových prken.
Na trávníku pod noční oblohou.
Na pláži v písku.
Se zmrzlinou v ruce.
I se zmrzlýma rukama.
V šatech.
I jen v podvazcích.
Se zatajeným dechem.
I se smíchem v hrudi.
S účesem baronky.
I s mokrou hlavou.
Celý můj život je tanec.
Mění se rytmus, tanečníci, nálada.
Vášeň jako neměnná konstanta zůstává.
Jako trylek ptáka
i dunění bubnu.
V každé buňce.
A třebaže žiju ráda, nekřičím.
Poslední dobou mám ráda ticho.
A tichou radost.
A něhu.
A úplně nenápadné dotyky
tak jemné, že neprostoupí mou papírovou kůží.
Zůstanou na povrchu
a budou mne hřát.
Někdy se směju nahlas.
A volám: je veux…
JE VEUX
Tančím.
Plavu.
Cítím.
Jsem.
Víc radosti neumím.
Skrývá se v každém kroku.
V propnuté špičce.
I měkkém nášlapu.
V pohybu v bocích
i v pažích tak pružných
jak jedovatí hadi.
*****************
I vám se to stává, že kráčíte tanečním krokem, i v dešti, v zablácených střevících, vstříc větru s nádechem svobody.
Kdy naposledy jste cítily tu sílu, jež z vás vyvěrá? V každičkém okamžiku, jako pramínek horského potoka, co se proměňuje v dunivý vodopád a svou mohutností je dechberoucí stejně jako děsivý.
I vám se to stává, že vášeň ve Vaší hrudí volá po zkrocení?
A není nikdo, kdo by ji zkrotil.
Není nikdo tak stejně vášnivý jako vy.
A tak se tišíte.
Jako lehký vánek na pěšince v parku.
Ale víte, že Váš čas teprve zazvoní.
Srdce zvonu a zvuk, co vše pohltí.
Čekáte na zázrak.
