Článek
Příběh o prasklinách
Praskliny v duši máme každý z nás,
jsou to naše domovní znamení,
identita, nezaměnitelnost.
Bez prasklin bychom byli k nerozeznání
a stali se nikým bez příběhu.
V každé prasklině je ukryt život,
tepající, bublající, náš.
Náš příběh bez ozdob.
Leží v útrobách nás samých,
ve škvírách,
které utěsňujeme před světem,
aby nebyly vidět.
Je to boj s větrnými mlýny.
Teprve když otevřeme okna
a necháme do praskliny proudit slunce,
můžeme užasnout nad reliéfem,
nad strukturou naší duše
a objevit krásu v ošklivosti.
Teprve tím se přijmeme zcela
a prasklina už navždy bude naší součástí,
bezpečnou zónou pro růst.
Na horských štítech v puklinách skal
vítr přenáší semínka
a kousky hlíny.
Za šumění větru
a v jinak majestátním tichu hor
obdivujeme ty přírodní „bonsaje“ jako zázrak.
Vyrostly z ničeho a jsou krásné.
I my se stáváme zázrakem, když na něj uvěříme.
*****************************************
Někdy je třeba se objevit.
Poznáváme a hledáme se celý život.
