Článek
Příběh o tanečnici
V jednom městečku žila paní.
Byla hodná, zábavná,
inspirativní, a přesto žila sama.
Samotu měla ráda.
Mohla tam být tak akorát.
Bez masky,
bez přetvářky,
bez tlaku,
pohodlně.
Byla spokojená.
Čím byla starší,
tím víc utíkala do samoty.
Přestávala být ochotná být někde,
kde se jí moc nelíbilo,
dělat pro druhé to,
co ji namáhalo
a přestala se úplně chtít přizpůsobovat.
Jak stárla, interakcí se světem ubývalo.
Její schopnost vystát lidi
se zmenšovala
a její samota rostla.
V určitém okamžiku zjistila,
že je víc sama, než by si přála.
Začínala pociťovat zimnici.
Té zimnici se říkalo osamělost.
Byla vlezlá,
byla urputná,
až bolestivá,
zalézala do kostí
a nešlo se jí zbavit.
A někdy ji trápila i při vřelém rozhovoru
s ostatními lidmi,
i když se vyhřívala na pláži
a neměla nikoho s kým by sdílela západ slunce.
Jednou pochopila, že chřadne.
Že její prokřehlé tělo chátrá,
mysl se obaluje ledem
a nic moc vřelého ji v životě nečeká.
Jednoho dne potkala ženu.
Byla stejně stará a tančila po ulicích.
Nahlas se smála a cítila z ní teplo.
Daly se do řeči.
„Jak to děláte, že tak sáláte teplem?“
ptala se té ženy.
„Každý den tančím pro druhé,
zpívám pro sebe,
nadechuji se slunce
a každý den dělám něco nepohodlného.“
„Nepohodlného?“
ptala se s údivem ta prokřehlá žena.
„Protože pak si vážím samoty a pohodlí.“
„Aha“, řekla žena.
„Ale ono je dost nepohodlné tančit pro druhé ne?“
Ptala se zmrzlinka.
„Ale ne.“ Usmála se žena.
„Když něco udělám pro druhé,
dostanu hřejivý úsměv a nemohu zamrznout.
A taky mi někdy někdo kromě úsměvu vrátí pozornost.
A já dostanu překvapení, něco nečekaného.“
„Aha“ řekla žena.
A uvědomila si,
že do ledové krusty se dostala sama.
Samu sebe uzamkla do pohodlí svého domova,
ale bez úsměvu doma začalo mrznout.
Přemýšlela, jak by bylo možné vše napravit.
Ptala se té roztančené ženy.
„To je jednoduché.
Pojďte zítra do parku tančit se mnou.
Vybereme zlaťáky a odneseme je dětem.“
Zmrzlá žena na chvíli pookřála.
Ta představa se jí líbila.
Ale pak řekla:
„Když ono by to na mne už asi bylo moc.“
A jak to vyslovila, proměnila se v kostku ledu.
V jarním slunci kostka začala tát.
Ženě už zima nebyla.
********************
Když zapomeneme na život
Už není nic,
co by nám smrt mohla vzít.
