Článek
Příběh o lásce neprožité
Venku se setmělo.
V útulném pokoji stál v rohu místnosti stolek.
Na něm svítila lampa.
Opodál bylo pohodlné křeslo a květináč s fíkusem.
Stará žena seděla na druhém konci u okna.
Pozorovala, jak mráz kreslí na skleněnou tabuli ornamenty.
Všude bylo ticho.
Ze spodních částí budovy doléhaly Vánoce.
Tichounce. Tlumeně.
V životě ženy už mnoho let „roky“ probíhaly tlumeně.
Nyní jejich poklidný tok narušovaly notoricky známé kroky.
Doťukávaly si rytmus hůlkou.
Stará láska.
Paní minulý měsíc oslavila 78. narozeniny.
Přesto v ní zvuk starých kroků probudil rozechvění a touhu.
Když vstoupil, sotva dýchala.
Dlouze na sebe hleděli.
Neviděli se 8 let.
Celé ty roky si psali.
Znali se 40 let.
Celé ty roky se milovali.
Hlesl její jméno a popošel k ní.
Tázavě se podíval na její kolečkové křeslo.
Seděla v něm jako královna.
Tak si ji pamatoval.
Důstojnou, ztichlou proudem života, přesto s motýlem v hrudi.
Její šedé vlasy se leskly od světla lampy.
Oči svítily modře.
Jako tůň v horách.
„Proč jsi mi nic neřekla?“ ukázal na její nový trůn.
Umlčela ho posunkem.
Držela ho za ruku.
Stále cítila mužný stisk.
Pomohl jí přemístit se ke křeslu.
Sám usedl naproti ní.
Slova byla nepodstatná.
Láska se vznášela pokojem jako bájný pták.
Mávala křídly a při každém máchnutí jejich srdce tála.
„Nebylo třeba,“ vysvětlila žena
a dál se nechávala konejšit jeho teplem.
Políbili se. Po mnoha mnoha letech.
Polibek se protrhl v nekonečno.
Chvíli byli zase ti milenci,
co si kradli chvilky.
Jenže tenkrát jí bylo necelých čtyřicet
a jemu těsně před padesátkou.
Tenkrát spolu plánovali svět.
Cítili se nedůstojně, když podváděli.
Neuměli se rozejít.
Pokoušeli se o to celé roky.
Jednou, když ona pochopila,
že on svou ženu nikdy neopustí,
opustila ho.
Na dlouhé tři roky.
Zodpovědně se snažila přetrhat v sobě pouta.
Po třech letech zjistila, že lásku nepřekřičí nic.
Ani odmítnutí.
Láska nezmizí, i když ji nemůžete prožít.
Láska je.
On ji celé ty roky psal.
Miloval ji, ale nic nesliboval.
Neměl odvahu.
Tehdy pochopili, že tenhle příběh jim nikdo nevezme.
Nikdo.
I když ho nemohou prožít podle svého.
Láska se jim zařezala hluboko do žil.
Protékala jí každá kapka krve.
Lásku nevlastnili, láska vlastnila je.
Tehdy poprvé si vytvořili paralelní vesmír.
Tam mohli prožívat vše.
Ve svých myšlenkách.
Od té doby se stali přáteli.
Přáteli, kteří se hluboce milovali.
Jen v dopisech a každoročních setkáních o svých narozeninách.
Ta touha způsobila dlouhověkost.
Doufali v naplnění.
Starému muži dnes bylo 89 let.
Ale jak šly roky a jejich světy temněly stářím,
už si jen psali.
Teprve teď muž pochopil, proč před 8 lety ho jeho milovaná už nechtěla vidět.
“ Já chtěla, ale nepřála jsem si, abys ty viděl mne.”
Tento rok ji muž neposlechl.
Chtěl jí dopovědět svůj příběh.
Chtěl ji požádat o odpuštění a o ruku.
Jeho žena zemřela loni.
Byl volný.
Doufal, že by poslední čas na tomto světě mohl strávit se ženou,
kterou hluboce miloval.
Když vyjádřil své přání, žena se rozplakala.
Její pláč pramenil z hloubky a nešlo ho zadržet.
Dral se peřejemi z poza řas jako divoká řeka.
Muži to trhalo srdce.
Teprve teď pochopil bolest, kterou jí jejich láska působila.
Hladil ženu po zádech a šeptal: “ Odpusť mi, že jsem nikdy nenašel odvahu být s Tebou.
Odpusť mi, že jsem Tě miloval a nikdy nepřevzal zodpovědnost.”
„Děkuji.“ řekla žena
a podívala se na něj tím nejmodřejším pohledem zalitým slzami.
“Děkuji, že jsi to udělal teď.
Moc to pro mne znamená.”
Muž pookřál.
Malou chviličku si myslel, že ho žena odmítne.
Když viděl s jakou něhou si tiskne jeho ruku ke spánku,
dojalo ho to.
I on věděl, že tohle je chvíle jejich lásky.
Tichá, dojemná. Navždy.
„Přijímáš?“ zeptal se s nadějí.
Žena se usmála. Zářila celá.
Osvětlovala celou místnost jako anděl.
„Jak jsem si mohl nechat uniknout takovou ženu.“
Jejich oči se spojily.
V jejich pohledu byla něha.
Byla jak neviditelný provaz.
Žena se ztěžka nadechla.
Sklopila zrak.
Nechtěla, aby spatřil její tíhu.
Její srdce přestalo divoce bít.
Ruce spustila do klína, stále svírajíc jeho horkou dlaň.
V ten moment její srdce přestalo bít.
Úplně ztichlo.
Sesunula se ve svém kolečkovém křesle k opěradlu, jako by usnula.
Ticho a svit lampy byly důstojnými strážci odchodu jedné lásky.
Už mohla zemřít.
Láska došla naplnění jako když cvakne klíček v zámku.
Cvak, paralelní vesmír se rozsvítil.
„I neprožitá láska může být středobodem života a život naplnit.“
