Článek
Příběh o pigmentové skvrně
Mlčel.
Nenašel odvahu nic říct.
Přihlásit se ke své touze.
Propast, která se otvírala mezi životem uvnitř něj
a mrtvolným tichem jeho hlasu,
se zdála nepřekonatelná.
Vypadal, že je vzdálen,
že už vše vzdal, že už necítí nic,
ale opak byl pravdou.
Cítil.
Byl tak blízko.
Stačil jediný pohyb,
jediný dotek
a jeho život se mohl rozběhnout po kolejích.
Do dálky, do svobody.
Ale on neudělal nic.
A proto právě ta blízkost byla tak bolestná.
Slyšel tlukot svého srdce
i poplašený tlukot srdce své milé.
A pak se jen díval
jak žena, kterou miloval, odjíždí.
Než nastoupila do vlaku,
spatřil naposledy její křehkou siluetu,
její vlající vlasy a velký kufr, těžký jako závaží.
Byly v něm jejich vzpomínky,
i všechny jejich dny, které už nepřijdou.
Odjížděla vstříc nejistotě.
On zůstal v bezpečí na peróně.
A přesto,
že nenašel odvahu změnit svůj život a odjet,
právě teď se změnilo všechno.
Jeho strach se mu vpil do kůže jako pigmentová skvrna,
která už navždy bude jeho součástí.
Nebyl si jistý, jak s tím dokáže žít.
Tolik chtěl zachovat jistotu ve svém životě.
Jisté bylo jediné.
Jediná jistota právě mizela v záhybu kolejí.
V nekonečnu.
Jak tam stál a zíral na prázdné nádraží,
vzal do ruky mobil.
Jeho prsty s pigmentovou skvrnou se vznášely nad displejem,
jako poplašení ptáci.
„Nenajít odvahu k lásce je pomalé umírání. Odvaha žít vyžaduje odvahu riskovat.“
