Článek
Příběh o pláži
Na břehu Atlantického oceánu se nachází pláž.
Je nekonečně dlouhá plná písku a příběhů.
V těch příbězích je nekompromisní slunce i divoký vítr.
Úplně hlavním hrdinou jsou vlny.
Olizují písčité břehy,
chrání své území
a občas někoho vpustí do svých vod.
Každý, kdo do nich vstoupí, musí už plavat v jejich rytmu.
Přesně na takovou pláž ulehly dvě ženy.
Evropanky.
Přivyklé na lehátka a slunečníky,
na drinky a hudbu.
Tady nebylo nic.
Jen dravé nekonečno,
pár koní prohánějících se po břehu,
smečka divokých psů pronásledujících divoká prasata
a z dálky přicházel muž s karavanou velbloudů.
Vedle nich v písku oddychovaly vyhublé kočky.
Ženy seděly.
Nemluvily.
Jen nasávaly ten dosud nepoznaný syrový závan svobody.
Podívaly se na sebe.
Byly si tak blízko.
Obě cítily to samé, jen to neuměly vyjádřit.
„To je síla, co?“ řekla jedna.
„To teda,“ dodala druhá.
„Ale ti oslové tady strašně trpí.“
Žena se otočila.
Za ní od silnice, muž popoháněl dva plně naložené osly.
„Naštěstí o tom neví.“
Obě se zasmály a vběhly do vln.
Ve vlnách svět plynul jinak.
Nechaly se unést.
Divoce se smály.
