Článek
Strach je častou a nenápadnou kulisou našich životů. Je jak všudypřítomná černá stuha, co se táhne a provléká našimi dny.
Co vše stahuje, někdy až tak, že nedokážeme volně dýchat. A občas netušíme, že to, co nás svírá a bere energii je prach sprostý strach.
Zkoušeli jste si uvědomit, kolikrát za den se mihne vaší hlavou a pečlivě uloží do těla?
Všichni to známe
-to letmé píchnutí na hrudi a zastavení
- stažený hlas a knedlík v krku
- neurčitou obavu a pokles nálady
- podivný smutek, co se zjevil bez příčiny
- mělký dech
- zaťatou čelist
- napnuté tělo
- podivný chlad
- pot a nepohodu.
Tohle známe všichni.
Tyto pocity jsme poslušně adoptovali do svých životů.
Ani se neptáme, co s tím. Jen si říkáme: „Nejsme divní? Nic nevydržíme.“
A takhle žijeme.
Den za dnem.
Zajišťujeme.
Kontrolujeme.
Pracujeme.
Tu železnou obruč nosíme místo baletní sukně, a divíme se, že jsme unavení.
Zapomínáme být.
Jen tak.
Pro radost.
Bez výkonu.
Pro radost bytí.
A teď, zkuste si jen představit:
„Malou chvilku beze strachu.“
Jaké by to bylo? Kdybyste ten strach na chvíli odložili?
Jak by voněl vzduch?
Jak by studila tráva?
Jaká tíha by z Vás spadla?
Jak lehcí byste byli?
Jak by se vám dýchalo?
Jak by se změnil váš krok?
V tanec?
A co Vaše sny?
Jakou by měly barvu?
Jaká by byla ta radost, co by se zcela bez plánu usídlila ve Vaší hrudi?
Jako pestrobarevný motýl.
STRACH
Je jako černá deka, co udusí vše
i plamen.
A přesto se pořád přikrýváme.
Snad ze strachu, že bychom
byli na tom světě nazí.
Sami za sebe.
Největší strach
máme paradoxně
sami ze sebe.
*****************
Pohled do zrcadla neunesou všichni.
