Článek
Příběh o lásce mizející
Ještě před měsícem jsem o životě vůbec nepřemýšlela.
Byl jasný.
Náš dům,
zahrada s bazénem,
vlněný koberec v obýváku.
Láska,
kde večer cinkají skleničky od vína
a svíčky slibují milostné stíny u postele.
Jedny nevyprané džíny a zastrčený papírek,
co měl skončit v koši.
Neskončil.
Zírala jsem na tu hotelovou účtenku jako na fata morganu.
Osm tisíc korun za jednu noc.
Život mne švihl bičem přímo mezi oči.
Mezi pečlivě nalíčené oči.
Jak já si dala záležet. Řasenka Lancome a stíny.
Teď to vše stékalo po tvářích.
Z hrdla se ozval vzlyk.
Ten zvuk bolel jako hrdelní zločin.
Nikdy jsem takový neslyšela.
Koberec se proměnil v rozbitou skleněnou podlahu.
Všechno se změnilo.
Všude střepy.
Než jsem došla ke dveřím na terasu,
byla jsem od krve.
To krvácela duše.
Dýchala jsem zhluboka podle návodů z internetu.
Úleva nepřicházela.
Ani Pět Tibeťanů mi nedokázalo dát útěchu.
Ticho mi bušilo do spánků.
To je konec.
Ne.
Byla to pauza.
Než jsem se zvedla
a šla dát prát prádlo.
O pár dnů později se u nás zabydlelo slovo rozvod.
Rozvod jako pitevna bez zaškolení.
Nikdo z nás neměl atestaci.
Oba jsme byli řezníci.
Pitvali jsme jeden druhého
ostrým řeznickým nožem.
Bez milosti.
Křičeli jsme u toho.
Strach ze dnů, které už neprožijeme spolu, vyhrával.
Bezednost.
Jemu se ulevilo.
Byl zničený, ale stál.
Sundala jsem slepecké brýle.
Nosila jsem je zodpovědně po celou dobu manželství.
Až teď bez nich, jsem cupovala všechny ty noci,
kdy byl v práci.
Slyšela všechny ty věty,
které mne mohly varovat.
Ale já nic.
Nic.
Nic jsem netušila.
Naše láska mizela.
Já ji vyprovázela.
Byla tak tichá, jako by ani nebyla.
Ale ona jen naučeně nepřekážela, abychom se mohli rozvést.
Jako já celé ty roky.
Nikdy jsem neprotestovala,
nic jsem nezpochybňovala.
Nic jsem si nevynucovala.
I já naučeně mlčela, abychom se jednou mohli rozvést.
On chtěl rozvod.
Mohlo mne to napadnout hned.
Osm tisíc korun za jednu noc.
Už to nemělo cenu.
Ale já se rozhodla poprvé říct co cítím, co chci.
Přes slzy,
přes knedlík v hrudi jsem s usopleným nosem
a očima plnýma slz řekla jasně a zřetelně:
„Ale já tě pořád miluju.“
A on?
***************************
Navždycky jizva na kůži. Nic víc.
