Článek
Určitě to všichni známe. Stane se to náhle, bez varování. Najednou námi proletí blesk jako z čistého nebe a my se zamilujeme. Vůbec netušíme, jak se to mohlo stát, ale kudy chodíme, tudy na něj/ni myslíme. Před každou schůzkou máme v břiše tisíc motýlků, a když se konečně před námi objeví, samou radostí pomalu omdléváme.
Tohle období je jedno z nejkrásnějších v životě, na tom se jistě shodneme všichni. Ale nic netrvá věčně. I když bychom si to moc přáli. Dříve nebo později na našem vysněném začneme vidět i jeho negativní stránky. V téhle chvíli poprvé se trochu naše láska zatřese v základech. Většinou je ale ještě tak silná, že jen mávneme rukou, pozitivní stránky lehce přebijí negativní a my jedeme dál. Posuneme se zase o několik měsíců vpřed, náš vztah se už hodně proměnil, partnera známe velmi dobře a tady většinou se buďto naše cesty ještě o něco více upevní, anebo se nadobro rozejdou.
Někdy to ale není tak jednoduché, a i když společnou budoucnost úplně nevidíme, tak máme pořád snahu pokračovat. Většinou každý má pro to jiné důvody. Pro své okolí absolutně nepochopitelné. Všichni známe věty typu: Ale prosím tě, vždyť jste úplně jiní. Vůbec se k tobě nehodí. Podívej se, má dvě děti a ty tě stejně nepřijaly. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Kdybychom to v této chvíli brali z čistě pragmatického hlediska, tak se už určitě rozejdeme. Ale. Něco nás stále drží. A my nevíme co. Ale častokrát to dojde až do bodu, kdy zjistíme, že čekáme miminko. Opět máme neskutečnou radost a negativní vlastnosti, kterých už jsme si byli vědomi, najednou jako by zase samy zmizely. Ale ony nezmizely. Jsou zde pořád, jen my je přes naši euforii nevidíme.
Co se stane pak? Až pomine euforie? Dopadneme na tvrdou zem, tentokrát ale už ne sami, ale s dítětem.
Jedna známá mi vyprávěla obdobný příběh. Na začátku nádherná láska, dalo by se říct jako z románu. Postupně viděla nějaké ty chyby, nedostatky, ale pořád si říkala, každý je nějaký, časem se jí na testu ukázaly dvě čárky. Najednou to byl princ z pohádky. Těšení nebralo konce. Po narození miminka, v nejtěžším období života ženy, se negativní vlastnosti vrátily zpět, tentokrát bohužel v plné síle. A kromě psychického domácího násilí, kdy ji muž ponižoval, shazoval, vysmíval se jí, došlo bohužel i na tresty fyzické. A u toho všeho bylo i to dítě. Nakonec skončila na nějakou dobu v azylovém době pro matky s dítětem a začíná od znovu, ale co když zase nasadí růžové brýle, až potká prince na bílém koni? A dají se vůbec růžové brýle nenasadit? Řekla bych, že tady platí: V lásce vyhrává, kdo má rád míň.
Láska by neměla bolet. Měla by přinášet radost, podporu, naplnění. Člověk, který miluje a je milován, by měl jen kvést. Pokud bolí, ať už psychicky, nebo fyzicky, je to špatně. A je dobré co nejdříve takovýto vztah ukončit.
