Z deníku zhrzené ženy

Byl listopadový večer. Pátek. Děti šly na noc k babičce, jako téměř každý pátek poslední dobou. Nejspíš se jim už doma nelíbilo. Tušily, že není vše v pořádku. Možná děti mají na takové věci nejlepší čich. S manželem to poslední rok docela skřípalo. Buď nebyl vůbec doma, anebo seděl jen u počítače. Že by s něčím pomohl, to nehrozilo. Přitom před pár lety to byl nejlepší táta a manžel pod sluncem. Každý víkend jsme se snažili trávit společně, jezdili jsme na výlety. V týdnu s dětmi chodil ven na procházky. Pomáhal mi s domácností. Až do osudného dne, kdy jeho kamarád přišel s lepší nabídkou práce. A on s vidinou větších peněz samozřejmě kývnul.

Od té doby by se dalo říct, šlo postupně všechno do kytek. Nejdříve se musel zaučit, měl toho hodně, potom musel jezdit na různé školení a najednou jsem zjistila, že doma téměř není. Ale ani nenosí takové peníze, které tvrdil. Začala jsem mít podezření. Ze začátku jsem ho pořád omlouvala, ale když se to zhoršilo i v posteli, sex jsme běžně mívali několikrát týdně a teď nebyl i měsíc, rozhodla jsem se s ním promluvit. Nikoho nemám, prostě mám hodně práce. Nevím, co na tom nemůžeš pochopit. Jediná odpověď, které se mi dostávalo. Začala jsem pátrat na vlastní pěst. Obvolávala kámošky, jestli ho třeba náhodně někde neviděly, raději jsem nedodala s někým… Číhala na něj v okně, a dokonce jsem se snížila k tomu, abych mu prohledala mobil. Nic. Nikde nic. Zvláštní. Buď je tak dobrý lhář, anebo fakt je tak moc zaneprázdněn pracovně.

Jakmile se za dětmi zavřely dveře, rozhodla jsem se, že udělám večeři pro dva. Prostě zkusím znovu nastartovat naše manželství. Manžel si myslí, že děti vezu k rodičům já, ale tentokrát ho snad mile překvapím. Kromě večeře jsem mu koupila i nový svetr, který se mu už dlouho líbil. V pátek chodíval dříve, většinou kolem šesté, pokud si nešel někde sednout s kolegy. I když nevím jak dneska. Vzhledem k tomu, že si myslí, že nejsem doma, asi spěchat nebude. V osm už je večeře definitivně studená, svetr už se tisíckrát vrátil do skříně a moje nálada je úplně pod psa. Kolem deváté, večeři vyhazuji do koše. Ne tohle opravdu nemá cenu. Moje chuť něco zachraňovat je pryč.

Kolem půl jedenácté, když už téměř spím, slyším šramotit klíče. Ani se nechci zvedat z postele. Tohle definitivně pokazil. Ale. Najednou slyším ženský hlas. Docela vesele manžela oslovuje, koketuje s ním, manžel jí říká, že má být potichu, že si jen něco vezme a hned půjdou. V té chvíli vyskakuji z postele jako laň a běžím do předsíně. Hlavou mě stihlo prolétnout, jestli tohle chci vůbec vidět. Pozdě. Objímajícího manžela s rusovlasou slečnou nelze přehlédnout. Polibek, který jí manžel opětoval také ne. Do srdce se mi zabodl nůž. Ostrý s nabroušenou čepelí. Na ten pohled nikdy nezapomenu.

I přes manželovo prosení a vysvětlování, že situace se má jinak, že se o nic nejedná, jsem už nepovolila. Do týdne se musel vystěhovat. A samozřejmě měl kam jít. Jestli to bylo správné rozhodnutí, ukáže čas. V tuto chvíli jsem ale totálně zničená. Všechny moje představy o lásce se rázem rozplynuly. Zbyly mi jen oči pro pláč a dvě děti, které nade vše miluji, a doufám, že jim i v této těžké chvíli dokážu být dobrou matkou.