Článek
Postupně, jak jsem dospívala, jsem zjišťovala, že má představa sice je krásná, ale bude velmi obtížné ji realizovat. Do třiceti jsem prakticky nepoznala nikoho, s kým bych si chtěla pořídit alespoň rybičky, natož děti, dům a psa. Ve 31 letech jsem se rozhodla po vzoru mých kamarádek, že si podám inzerát. Někde přece musí existovat moje druhá půlka. Navíc se přiznám, že pomalu, ale jistě, mi začaly v hlavě tikat biologické hodiny. Po prvních deseti schůzkách jsem inzerát zase vesele smazala. Ne, tohle opravdu není to, co hledám.
Rozhodnutá zůstat po zbytek života sama jsem si alespoň pořídila kočku. A překvapivě to byla právě kočka, která mně pomohla najít spřízněnou duši. V jednom roce začala hodně hubnout a pořád zvracela, musela jsem s ní tedy vyrazit k veterináři. Veterinář byl v našem okolí pouze jeden a tak jsem byla připravená strávit tři hodiny v čekárně. Dnes bych řekla, že tyhle tři hodiny byly jedny z nejlepších v mém životě, i když to nakonec nedopadlo podle mých představ.
Začalo to docela nevinně. Na židli těsně u dveří seděl muž ve středních letech a mě pustil sednout. Byl tam se svým psem, rasa nejspíše oříšek. Pes vypadal velmi divně, zato jeho páníček mi byl více než sympatický. Netrvalo dlouho a dali jsme se do řeči. Nejdříve jsme probrali naše mazlíčky a postupně jsme se dostali až k nám dvěma. On o deset let starší než já, rozvedený, s jedním dítětem. Já stále svobodná za pár let už čtyřicátnice toužící po dítěti. Chápete, že nebyl čas už moc na nějaké větší seznamování. A tak s oním pánem, říkejme mu Petr, jsme se velice rychle k sobě nastěhovali. Vzhledem k tomu, že bydlel v rodinném domě, jsem já opustila svůj teplý podnájem a vyšla vstříc novému životu. Do půl roku jsem byla těhotná. V té chvíli se mi zdálo, že se plní můj sen. Bydlíme v domě, máme psa i kočku, dokonce už i syna, který tedy už má 13 let, a ve mně roste nový život. Ano, byla jsem spokojená.
V šestém měsíci bohužel jsem měla malé krvácení a musela být po zbytek těhotenství hospitalizována. Petr za mnou docházel, jak jen mohl, ze začátku tedy častěji, postupně zhruba třikrát týdně. Docela mě to udivilo. Věděla jsem, že je v práci do tří a pak je jen doma, proč se tedy nemůže zastavit. Nechtěla jsem moc pátrat a tak jsem to svedla na to, že je unavený a nemocnice je trochu dál od domu.
Téměř v devátém měsíci se nám narodila krásná a zdravá holčička. V té chvíli jsme si myslela, že jsem dítě štěstěny, ale jen do okamžiku, než mi 4. den po porodu přišla zpráva od mé nejlepší kamarádky, že viděla Petra s nějakou paní a drželi se za ruce. Nejdříve jsem se ji snažila přesvědčit, že to byl určitě někdo jiný, potom, že to možná byla jeho sestra anebo bývalá partnerka, třeba spolu mají takový intenzivní vztah. Ale kamarádka si trvala na svém. Ne, určitě to byl Petr, a dokonce jí dával pusu. No, už jsem se nemohla dočkat, až to na něj vybalím.
Nechtěla jsem to ale řešit v porodnici, a tak jsem počkala, až s dcerou přijedeme domů.
Nezapíral. „Je to moje blízká kolegyně, jsem s ní déle, než s tebou, ale protože měla přítele, nikdy jsme spolu nebydleli.“
Absolutně jsem celé té situaci nerozuměla. „Jak déle, jako, že jsi s dvěma najednou?“ vyhrkla jsem se slzami v očích.
„Ano, ale není to nevěra, jak si myslíš, je to nový životní styl, kdy můžeš milovat více lidí najednou,“ začal mi vysvětlovat, jak to vlastně je.
Přestala jsem ho úplně vnímat. Držela v náručí svou dceru a brečela. Jak moc jsem se spletla, jak moc jsem chtěla mít děti a dům a úplně mě to zaslepilo při výběru mého životního partnera.
A tak nějak, ač jsem absolutně nechtěla a nesouhlasila s tím celým, jsme začali pomalu, ale jistě žít ve třech. Pravidelně soboty a úterky tráví s „blízkou kamarádkou“, někdy u ní dokonce přespí a jede od ní rovnou do práce. V té chvíli nesmím vůbec ani pomyslet na to, kde je a co se tam děje, jinak by mě to naprosto zničilo.
Bohužel, já sama s malou neměla kam jít, Petra jsem měla ráda a nechtěla jsem brát dceři tátu. Jediná má podmínka byla, že si ji nebude vodit domů. Ta zatím platí, ale myslím, že nikdy se nesmířím s tím, že se o chlapa dělím, a že Petr vlastně není jen můj.
Teď už vlastně ani nevím, zda žiji ten sen, který jsem si vysnila. Spíš přežívám v nějakém novodobém nesmyslu, a doufám, že jednou si Petr vybere mě a za to vše, co mi způsobil, se mi omluví. Ale stojím o to ještě?
