Článek
Když jsem tedy poznala svého manžela, který pocházel z krásného rodinného domu, byla jsem štěstím bez sebe. Nejen, že jsme si výborně rozuměli, měli stejné zájmy, oba chtěli bydlet na vesnici, ale ještě chtěl co nejdříve založit rodinu a vzít se.
Do roka a půl jsem balila krabice ze svého 1+1 už jako vdaná paní. V té době jsem ještě všechno viděla růžově. Budeme bydlet v jeho domě, sice ještě s jeho maminkou, ale zatím, co jsem měla tu čest ji poznat, jevila se mi velmi sympaticky. Vždy byla milá a hodná. Raději si ale od ní budu držet odstup, tak jak mě všichni radí.
V domě jsme měli celé jedno patro, tchyně bydlela dole a prakticky to bylo jako v běžném paneláku se sousedy. Alespoň tak se mi to jevilo. Ze začátku to tak opravdu i bylo. Tchyně pokud něco chtěla tak klepala, ale stejně za námi nahoru chodila jen výjimečně. Nemohla jsem si to vynachválit. Brzy jsem také přišla do jiného stavu a my se těšili na chlapečka. Nic nenasvědčovalo tomu, že už za rok bude situace úplně jiná.
Jakmile se mi přehoupl sedmý měsíc, snažila se mi tchyně hodně pomáhat.
Nenos to, ještě se ti něco stane. Ukaž, s tímhle ti taky pomůžu. S těmito větami většinou přicházela k nám domů. Najednou už bez klepání. Prostě přišla. V osmém měsíci mě začala považovat za úplného lazara a tak začala manželovi i mě vařit. Bez předchozího upozornění. Snažila jsem se manželovi říct, že uvařit nám jídlo určitě zvládnu, tak jako vyprat těch pár kousků prádla.
„Ale proč bys to dělala, mamka to ráda udělá a ty můžeš odpočívat,“ odbyl mě vždycky.
Počítala jsem poslední dny do porodu a doufala, že hned jakmile přijdu z porodnice, se situace vrátí do starých kolejí.
Narodil se nám krásný chlapeček Jiříček. Jako by manželovi z oka vypadl. Tchyně se nad ním mohla rozplynout. Nakoupila mu obrovskou výbavu, i přesto, že já už pro něj vše potřebné měla připravené.
Jakmile jsme došli domů z porodnice, začala jsem si připadat čím dál víc neschopně. Tchyně u nás najednou byla už pečená vařená, já dělala všechno špatně, špatně jsem prala, žehlila, Jiříčka jsem neuměla dobře vykoupat. Pořád mě kontrolovala, zda náhodou mu něco špatného nedělám. Po měsíci jsem začala ztrácet mléko. Byla jsem absolutně na dně. Začala jsem tchyni věřit, že jsem absolutně neschopná a s Jiříčkem to vůbec neumím. Když měl dva měsíce, začal špatně spávat. Možná to bylo tím, že jsem ztratila hodně mléka a postupně jsem musela přejít na umělou výživu, která mu až tak nechutnala a nemohli jsme najít tu správnou. Do toho neustálé řeči tchyně o tom jak má hlad, jak nepřibírá, že mě začne paní doktorka více kontrolovat…
Začala jsem být zoufalá, nevyspaná, protivná. Trvala jsem na tom, že manžel musí promluvit se svojí matkou, a pokud nezmění přístup ke mně , tak se musíme odstěhovat. Jaké překvapení pro mě bylo, když manžel se začal zastávat svoji matky místo mne.
„Ona nic špatného nedělá, prostě ti chce jenom pomoct, na rozdíl od Tebe vychovala dvě děti, tak má daleko větší zkušenosti,“ spustil na mě docela zhurta. „Podívej, ty si nezvládla Jiříčka ani nakojit, pořád brečí a ubývá na váze,“ pokračoval.
Vůbec jsem se nevzmohla na odpověď.
Po třech probrečených nocích, kdy jsme ani jeden s Jiříčkem nespali, jsem se rozhodla, že to ještě jednou s tchyní zkusím. Možná ji opravdu křivdím. Možná mi chce jen pomoct. Tohle moje rozhodnutí mě, ale nakonec stálo celé mé manželství.
Tchyně využila mé dobré vůle, a začala mi nejen „pomáhat“, ale i organizovat celý můj den, týden, domácnost, život. Nosila nám navařená jídla, brala mi Jiříčka, i když se mi to zrovna nehodilo, manželovi stále častěji žalovala, jak to nezvládám a že nebýt jí, tak kdoví jak by to s Jiříčkem dopadlo. Manžel se mi úplně odcizil, už jsme si neměli co říct. Pořád se zastával své matky a já pro něj začala být kus hadru, který vlastně nic neumí a nezvládá. Nakonec začal litovat, že si zrovna se mnou pořídil dítě.
Když měl Jiříček rok a půl a já viděla, že daleko větší citový vztah má k babičce než k mámě, tak jsem ze skříně vytáhla svůj velký kufr a rozhodla se odejít zpátky do svého bytu. Bylo mi jasné, že jednoduché to nebude. Tchyně udělá všechno proto, aby Jiříčka získala do péče. A taky, že jo. Podala jsem návrh na rozvod manželství a taky na úpravu styku s dítětem. Ani mě nepřekvapilo, že manžel podal to samé, s tím, že syna chce do své výlučné péče, jelikož já se neumím o něj postarat. Dokládal to různými způsoby a samozřejmě svědectvím své matky.
Začaly soudní tahanice, na jejímž konci nebyl vítěz nikdo. Jiřík byl svěřen do střídavé péče, s tím, že já budu pod kontrolou odboru sociální péče, vzhledem ke svědectví tchyně, která u soudu tvrdila, jak jsem nezvládala péči o něj. Docela mě vyděsil její vítězný výraz, s kterým od soudu odcházela. Vítězem se nestala a jediný, kdo tuhle celou situaci prohrál, byl Jiřík, který už teď střídavou péči těžce nese a při každém předávání má hysterický záchvat. Vůbec nevím, jak to bude zvládat do budoucna. Jediné, co vím jistě, už nikdy nechci bydlet s tchyní.
