Článek
Určitě to všichni známe. Téměř od první třídy se nás stále dokola všude ptají, čím bychom chtěli být. Nejdříve odpovídáme většinou nějakou postavou z pohádky, později bychom chtěli být jako náš idol - zpěvákem, youtuberem, hercem. Když se blížíme do puberty, otázka povolání je čím dál aktuálnější. Nakonec v deváté třídě zvolíme cestu nejmenšího odporu, hledáme školu bez přijímacích zkoušek, školu, kde se hlásí co nejméně uchazečů, kde se naše šance zvyšují a málokdo jde studovat opravdu to, co by chtěl jednou dělat, to, co by ho opravdu bavilo. Tady někde možná začíná náš životní kompromis. Vystudujeme nějakou školu, najdeme si nějaké zaměstnání, většinou rozhodne pracovní doba, peníze a až naposledy to, zda nás to baví. Někdy nad tím člověk ani nepřemýšlí. A není na to vlastně ani moc čas.
Úplně stejně si většinou najdeme životního partnera, není to sice ideální, možná ani z půlky ne, ale nějaké pozitivní vlastnosti má, a, jak se říká, mohl bych dopadnout hůř. A tak postupně začneme žít život někoho jiného. Nejdříve šéfa v práci, pak partnera a nakonec dětí. Na konci dne máme možná trochu času sami na sebe, a ten většinou využijeme tak, že sledujeme televizi nebo jdeme spát. A když se na chvíli zastavíme, zjistíme, že žijeme sen někoho úplně jiného. Že už to vůbec nejsme my, že během let se z nás zformoval někdo úplně jiný a že jsme to vlastně vůbec takto nechtěli. A ten sen, který jsme měli někdy v deseti letech, čím bychom chtěli být, je dávno zapomenut. Velmi často se tohle stává ženám. Vystudují, vdají se, mnohokrát se i přestěhují, porodí děti, začne kolotoč v domácnosti, pracovní sny se rozplynou, po mateřské dovolené jsou rády, že najdou nějaké místo, které se dá zkombinovat s otevírací dobou ve školce, s kroužky. A když se v padesáti konečně zastaví, děti odrostou, tak ony zjistí, že celý život žily úplně jinak, než si na začátku vysnily. V téhle chvíli a v tomhle věku už to dokáže málokdo změnit. Nenajde odvahu, aby začal někde od znovu, aby si konečně prosadil svoje zájmy, svoje sny. Do toho se častokrát přidají i zdravotní problémy.
Říkám si, kde je takový ten zlom, kdy začneme dělat jeden kompromis za druhým. Kdy nad vším máváme rukou. Kdy se začneme spokojovat s málem? Pomalu a postupně slevujeme ze svých snů, ze svých nároků, ze svých požadavků a nakonec často končíme nespokojeni, frustrováni, vystresovaní. Takový život jsme si ale přece na začátku nevysnili. Takhle jsme to nechtěli. Takže dokud je čas, zkusme to změnit.
