Článek
Během sestavování tohoto článku jsem narazila na zajímavý rozhovor se zastupitelem Ústí nad Labem na Hlídacípes.org s názvem: Ústecká experimentální čtvrť je socialistická utopie, říká zastupitel Bzura, o neutěšené situaci ve městě. Jeho zajímavé postřehy mohou myslím pomoci se zamyslet a konat také u nás v Šumperku.
Možná jste zaznamenali, že jak v Ústí, tak v Šumperku, se v tzv. devadesátkách odehrávaly podobné věci. O dění v Ústí byl dokonce natočen celý kriminální seriál s Mádlem v hlavní roli, život dotyčnému vyšetřovateli možná zachránilo nucené přeložení do jiného kraje.
Ke kriminálnímu seriálu Devadesátky byly natočené tři dokumenty, poslední část je celá věnovaná Šumperku.
Na fotografii je nový moderní podchod pod ústeckým hlavním nádražím s eskalátory.
Do města ústí pět železničních tratí, českým unikátem je, že všechny tyto tratě jsou dvoukolejné a elektrifikované. Plánuje se zde výstavba vysokorychlostní železniční trati spojující Drážďany s Prahou.
Tato budova postavená v duchu socialistického realismu je sídlem vedení krajského úřadu Ústeckého kraje, původně sloužila jako krajské sídlo Komunistické strany Československa. Přední části objektu dominují čtyři propletené výduchy a výstupek připomínající vanu.
Římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie v centru města byl založený německými kolonisty v roce 1318, jeho věž je dominantou města. Stavba byla regotizovaná podle J. Mockera koncem 19. století. V roce 1945 byla věž narušená leteckým bombardováním.
Kostel dnes obklopují domy postavené po druhé světové válce, ze tří stran obchodní centrum Forum z roku 2009, díky jeho prosklené fasádě je možné si kostel odtud dobře prohlédnout.
V roce 1995 byla před vstupem do kostela instalovaná kovaná plastika Karla Ondřeje Hájka.
Na konci druhé světové války byl kostel poškozený náletem spojeneckých vojsk, týkalo se to nejen hlavní lodi, také hlavní věž praskla a naklonila se o 200,9 cm. Později byla věž zabetonovaná a staticky zajištěná.
V Ústí nad Labem sídlí mimo jiných Severočeské divadlo opery a baletu, již od počátku existence v roce 1909 sídlí v neobarokní budově se secesními prvky s kapacitou 800 diváků.
V roce 1924 se zde začaly hrát také české hry, pravidelně o svátcích. Po obsazení města nacisty byli odvolaní všichni pracovníci divadla českého a židovského původu. Financování divadla tehdy vyřešilo štědré sponzorování Ministerstvem propagandy, v roce 1944 bylo kvůli nedostatku financí divadlo uzavřeno, po válce znovu otevřeno. Poté bylo divadlo ještě několikrát přejmenováno.
Muzeum v Ústí vzniklo roku 1876 a teprve v roce 1972 se nastěhovalo do stálých prostor v budově bývalé měšťanské školy, ta byla dokončená také v roce 1876. Tato monumentální školní budova pojatá v neorenesančním stylu představovala ve své době nejreprezentativnější stavbu v širokém okolí. Dokonce ji osobně navštívil císař František Josef I. Budova muzea má přes 200 místností. Budova tehdejší měšťanky byla v roce 1922 byla připojená na vytápění párou, stala se tak první dálkově vytápěnou budovou v Československu.
Po letech příprav se 17. listopadu 2021 otevřela v prostorách muzea v Ústí nad Labem stálá expozice k dějinám německy mluvících obyvatel českých zemí s názvem Naši Němci. Výstava vznikla s rozpočtem přes padesát milionů korun a nabízí prostřednictvím cenných historických předmětů i nejmodernější techniky český pohled na osm století trvající soužití Čechů a Němců. Zvláště v Ústeckém kraji je to téma, které se dotklo jeho historie zásadním způsobem.
Na plakátu lze vidět slavné výrobky firmy Schicht, ta je dnes součástí koncernu Unilever. Firma měla už začátkem 20. století propracovaný marketing a starala se o své zaměstnance, ti měli již v roce 1894 k dispozici závodní jídelnu, později také knihovnu, mateřskou školku, lékaře i služební byty. Od roku 1931 využívali kryté lázně s pětadvacetimetrovým bazénem.
Přes politické a hospodářské krize pokračoval rozvoj města i ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Největší rozvoj prožívala firma Georga Schichta (později známá jako SETUZA). Její světově proslulými výrobky byly kupříkladu jedlý tuk Ceres, kosmetická řada Elida nebo mýdlo s jelenem. Ve filmových ateliérech reklamního oddělení firmy Schicht byl také poprvé v Československu v roce 1929 předveden zvukový film. V roce 1936 firma uskutečnila první příjem televizního vysílání v českých zemích, pokusný televizní přenos z olympijských her v Berlíně.
V rámci stálé výstavy se vyjímá na točně Čechie/Böhmerland, legendární motocykl. Nádherný exponát, nádherné reklamy, nádherný příběh.
Sérii kreseb na stěnách muzea pro výstavu vytvořil autor populárního komiksu Opráski sčeskí historje, ten na veřejnosti vystupuje pod pseudonymem Jaz. Jeho osobitý pohled na dějiny návštěvníka uvádí do jednotlivých výstavních témat. Zároveň lze tyto kresby chápat jako odkaz na malůvky školáků, které kdysi „zdobily“ stěny někdejší školy, v jejichž prostorách dnes muzeum sídlí. Právě zde sedával v lavici pozdější vynikající grafik, ilustrátor knih a autor animovaných postaviček Beatles z filmu Žlutá ponorka, ústecký rodák Heinz Edelmann.
Budova dnešního Magistrátu města původně sloužila jako Krajský národní výbor Severočeského kraje. První část, na fotografii, byla dokončená v roce 1961. Mladší část byla přistavěná z druhé strany budovy v roce 1985. Dnes zde vedle Magistrátu města sídlí městská a státní policie, úřad práce, Státní fond životního prostředí a další instituce.
Obchodní dům Labe patřil ve své době mezi špičku nákupních center v celém Československu. Předtím tam byly proluky po bombardování na konci války. Stavba obchodního domu Labe byla dokončená v roce 1974.
Architektkou obchodního domu Labe byla pokroková žena Růžena Žertová. Unikátní je opláštění, stavba má jakoby polámanou fasádu evokující vlny řeky Labe. Obchodní dům nemá standardní omítku, vnější plášť budova tvoří kovové pláty se speciálním povrchem, hliníkovou slitinou, ta odolává zdejšímu agresivnímu prostředí.
Dům Riunione s kavárnou Grand architekta Fritze Lehmanna byl dokončen v roce 1929 ve stylu expresionismu. Výrazný dům v centru města si nechala postavit pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta. Dnes jsou v domě kanceláře, v přízemí je bufet a prodejna s textilem.
Nová Komerční banka, dokončená v roce 1997 je jednou z nejvýraznějších staveb v Ústí nad Labem po roce 1989. Nová budova spojuje postmoderní přístup s obnovenou tradicí funkcionální důstojnosti.
V nízké moderní přístavbě, na fotografii vpravo dole, jsme navštívili útulnou a výbornou kavárnu.
Římskokatolický kostel sv. Vojtěcha je součástí dominikánského kláštera v centru města, nyní slouží hlavně pro řeckokatolické bohoslužby. Je významným zástupcem barokní architektury na severu Čech.
V roce 1617 do města pozvali řád dominikánů, tehdy se sv. Vojtěch stal klášterním kostelem. Obnovení českých mší si zde vymohli ústečtí Češi až roku 1881. Barokní podobu získal kostel přestavbou dokončenou v roce 1730.
Klášter vedle kostela stále upadal, komunita dominikánů byla tedy v roce 1935 zrušena, vystřídali je zde na deset let obláti. Poté se vrátili dominikáni. Po Akci K v 50. letech 20. století sloužil opuštěný kostel jako skladiště, tehdy došlo k devastaci vnitřních prostor a zejména mobiliáře. V roce 1970 byl interiér zbaven výzdoby, ale kupodivu zde v té době došlo k instalaci krnovských varhan, druhých největších v ČR. Kostel byl po roce 1989 navrácený dominikánům a upraven pro výstavy, od roku 2017 slouží jako farní chrám řeckokatolické farnosti.
Architektonicky ceněná moderní budova České národní banky postavená v roce 1994 v postmoderním slohu v centru Ústí nad Labem bude zřejmě bezúplatně převedená na město. Čelo stavby zdobí kyvadlo, to se však již dlouho nehýbe. Banka postupně mění podobu regionálních zastoupení v krajských městech a zvažuje možnost zcela opustit některé své budovy. V nejvyšším patře objektu v Ústí nad Labem je několik bytů, obsazen je pouze jeden.
Na fotce je Mariánská skála, pod ní uhání rychlík směrem na Drážďany.
Nejnovější most přes Labe byl dokončen v roce 1998, zčásti ocelový a zčásti železobetonový most nese jméno Mariánský podle Mariánské skály na jednom jeho konci.
V souvislosti s prudkým rozvojem Ústí nad Labem a sousedního Střekova, a také s rozvojem automobilové dopravy, začaly přípravy na stavbu druhého mostu přes Labe, na fotografii. V letech 1927 - 1931 hlavní projektové práce vedl vysokoškolský profesor Josef Melan (1853-1941), ten byl z nejvýznamnějších stavitelů železobetonových mostů ve střední Evropě.
Stavba mostu začala v roce 1934, jednalo se o mimořádný projekt, rozpětím 123,6 metrů mezi pilíři šlo tehdy o největší mostní stavbu svého druhu v Československu. Základy mostních pilířů sahají více než deset metrů pod dno řeky. Jednotlivé části mostu byly nejdříve spojené šrouby, ty byly později nahrazené 140 000 nýty, ty drží ocelovou konstrukci dodnes. Povrch chodníků pro pěší byl asfaltový, povrch vozovky tvořily dřevěné dlažební kostky, ty zde sloužily až do konce 60. let 20. století, kdy byly odstraněny spolu s likvidací tramvajových kolejí.
Most byl otevřen v roce 1936 a pojmenován po prezidentu Edvardu Benešovi, Češi tehdy tvořili jen 20 % obyvatel města. Tento název byl zrušen po zabrání Sudet nacisty v roce 1938, most byl pojmenován po Adolfu Hitlerovi. V letech 1952-1989 se most jmenoval po Nicosu Belojannisovi (1915-1952), řeckém komunistickém politikovi a bojovníkovi proti německé a italské okupaci za 2.světové války, v prosinci 1989 byl most opět pojmenován Most Dr. Edvarda Beneše.
Na mostě se po druhé světové válce udál masakr téměř stovky Němců, došlo k němu po výbuchu skladů vojenského materiálu v Krásném Březně 31. 7. 1945.
Malba v podchodu u nádraží zobrazuje osud jednoho z Wintonových dětí. Od roku 2021 jsou zde malby věnované životnímu příběhu mikrobioložky Ruth Hálové, ta prožila dětství právě v této krajské metropoli.
Autorkami zdařilé výmalby podchodu jsou výtvarnice Adéla Bierbaumer a Magdalena Gurská. Malba je provedená klasickými venkovními barvami na obou stěnách zhruba 30 metrů dlouhého podchodu. Malířky chtějí místní upozornit na významné osobnosti města. Příběh Ruth Hálové je plný životní energie, odjela jako dítě do cizí země bez rodiny, vrátila se domů, ale téměř nikdo z rodiny holokaust nepřežil.
Výtvarnice zpracovávají příběhy podle svých představ, v případě Ruth Hálové dokonce vyrazily za její dcerou do Českého Krumlova. Výtvarníci v rámci tohoto projektu tvoří díla hlavně na frekventovaných místech a už se těší na další realizaci.
Tuto vilu nechal postavit v roce 1930 ústecký uhelný magnát Hans Weinmann (1885–1960) podle návrhu německého architekta Paula Brockardta (1882–1941). Ve vile s ním žila manželka Stella a synové Karl, Heinrich, Ralph a dcera Liselotte. Rodina vilu obývala pouhých osm let, kvůli židovskému původu v roce 1938 byla nucena emigrovat do Velké Británie, poté do Spojených států, vilu tehdy prodala pod cenou.
Vybavení vily bylo v roce 1940 odvezeno do Berlína a prodáno v aukci. Během války zde zasedalo kolegium vládního prezidenta okupovaného ústeckého území Hanse Krebse. Krebs skončil po osvobození Československa na šibenici jako nacistický zločinec. Vila byla během války v majetku německé tajné policie a od roku 1943 ji vlastnilo říšské ministerstvo vnitra.
Po skončení války byl veškerý majetek Hanse Weinmanna zkonfiskován bez náhrady, pak zde působily různé instituce. Od roku 1990 zde sídlí Severočeská vědecká knihovna.
Vila Jacoba Weinmanna byla dokončená v roce 1895. Majitel vily patřil mezi nejzámožnější obyvatele Ústí nad Labem. Zbohatl na obchodu s uhlím. Po jeho smrti zde žil jeho syn Friedrich Weinmann, ten nechal vilu v roce 1928 přestavět podle plánů architekta Paula Brockhardta.
V roce 1938 rodina odešla do Velké Británie, v roce 1940 začala vilu využívat německá tajná státní policie, sídlil zde i policejní prezident. Po druhé světové válce dům využívaly různé instituce, dnes patří soukromému majiteli zatím není využíván.
Vila židovského obchodníka Franze Petschka stojí také v ulici, které se říkávalo Milionová, dnes Winstona Churchilla. Vily si zde stavěli nejvlivnější obchodníci a průmyslníci, rodina Petschků patřila k nejbohatším v Evropě, kontrolovali polovinu hnědouhelného průmyslu v Evropě.
Petschkové byli též velkými mecenáši, především zdravotnictví. Místní nemocnici umožnili rozšíření o dětský pavilon, nechali postavit sanatorium pro nemocné tuberkulózou, ozdravovnu pro dělníky nebo dětský výchovný ústav.
Franz Petschek si nechal v roce 1931 postavit vilu ve stylu u nás ojedinělého francouzského klasicizujícího baroka, architektem byl ústecký architekt Paul Brockhardt. Podobné vily, také patřící rodině Petschků, stojí nedaleko od sebe v Praze-Bubenči. Jedna je dnes sídlem amerického velvyslance, druhou dostalo po válce darem od státu velvyslanectví ruské.
Franz se narodil do pohádkového bohatství, z něhož se ale netěšil příliš dlouho, ve své vile žil pouhých sedm let, naštěstí s rodinou včas emigrovali do USA. Vila (spolu s milionovým majetkem) byla za války zkonfiskovaná nacisty, zdejší sbírka hodnotných uměleckých předmětů a starožitností skončila v nacistických dražbách.
Franzova ústecká vila po válce sloužila až do roku 1989 jako Dům pionýrů a mládeže, zachovala se zde značná část honosné interiérové výzdoby. Dnes je vila majetkem a sídlem České školní inspekce.
