Článek
Na budapešťském nádraží Nyugati (západní) ve stejnou dobu přijíždí lůžkový vlak ze Sovětského svazu plný sovětských důstojníků v barevných uniformách s balalajkami v rukou. Vždycky mě napadlo, jak je fajn, že je nemáme u nás, trochu jsem na to byla namyšlená, zanedlouho se to mělo na mnoho let změnit.
Celý den jsme vždycky strávili v Budapešti, k pratetě žijící s manželem ve městě Szentes (senteš) na jihu Maďarska na řece Tise, jel jen jeden vlak za den, večerní rychlík. Zkoumala jsem, zda se to změnilo, ale vůbec ne, také v současnosti mu trvá skoro pět hodin zdolání 150 kilometrů.
Trávila jsem od 6 let u pratety celé prázdniny, byla to jediná otcova příbuzná, vychovala ho a neměla vlastní děti. Naučila jsem se tam maďarsky a prožila tam láskyplné časy.
Moje prateta se do Maďatska vdala před válkou, s prvním manželem provozovali pilu. Její muž byl zavražděn v Dachau, prateta René přežila Osvětim, její druhý manžel také. Také přežili rok 1956 během maďarské revoluce, tehdy tam zahynuly desetitisíce lidí, spousty emigrovaly, mnozí byli krutě věznění. Velká část Budapešti byla tehdy v troskách, ještě léta trvalo, než tam opravili Královský palác na Hradním vrchu v části Buda spolu s lanovkou na něj. Tehdy v Budapešti žil s manželkou Rozsikou její starší bratr Jozsef. Jejich dcera a zeť v té době již od roku 1947 žili v USA s jediným synem Robertem, ten se jim narodil v roce 1946.
O tom, co se dělo v Maďarsku v roce 1956, jsem se dozvěděla až po přečtení knihy Most ke svobodě, teprve tehdy, po desetiletích, jsem plně pochopila, jak strašně se o mě báli, o jedinou a milovanou příbuznou, která jim zůstala. Chtěli a prosili mě, abych u nich už zůstala. Bylo to těžké rozhodování, doma mě čekal můj první synovec, toho jsem ještě neviděla, narodil se 2. července. Zároveň jsem pod jejich vlivem měla o něj a všechny doma strach, netušila jsem, co vše nás čeká, a jak to může být nebezpečné, oni přežili holokaust a revoluci v roce 1956, a tak to věděli.
Začátkem září přijela moje mamka z Bulharska. Tehdy bylo chvíli možné jezdit tam vlakem mnohem kratší cestou přes Jugoslávii. Protože po okupaci nejezdily vlaky do Československa, zůstala několik dní v Bělěhradě. Jugoslávci tam Čechy a Slováky velmi srdečně přivítali, ubytovali je na studentských kolejích a poskytli jim vše potřebné. Mamka tam potkala některé naše reformní politiky, pamatuji si jména Hájek a Šik. Přijela tehdy nadšená, já jako milovnice zážitků jsem zatoužila být doma při tom a vidět vše na vlastní oči. Prateta s manželem byli nešťastní, bylo to velmi složité. Našli nám první vlak z Budapešti domů. Pak jsme odjely, myslím, že v Budapešti jsme se sice dostaly do vlaku, ale v sezení jsme se střídali. Moc jsme se běhen té noci nevyspali, každý sděloval své zážitky, než se složitě dostal do tohoto prvního vlaku. Na hranici, tehdy tam vlaky ještě dlouho stávaly kvůli kontrolám, vedle nás zastavil vlak plný Čechů a Slováků jedoucí z Jugoslávie. Nadšeně jsme na sebe mávali, křičeli co jsme prožili a vyjadřovali obavy. ale i nadšení a touhu být u toho. To jsme si ještě mysleli, že svět nás nenechá na holičkách a bude líp. Myslím, že Maďaři si to v roce 1956 mysleli také.
Během první cesty do centra Havířova, kde jsme bydleli, jsem potkala několik sovětských důstojníků v barevných unifotmách, sice bez balalajek, tehdy mi došlo, že už jsou i u nás.
Bylo ještě cítit uvolnění konce 60. let, brzy se situace začala otáčet a pomalu nastupovala normalizace. Pratetu z toho napětí postihla mrtvička, její manžel z obav o ni, ani jeden už nikoho z rodiny neměli, dostal srdeční infarkt, brzy nato zemřel. Postupně jsem přišla i o pratetu.
Další školní rok jsem nastoupila v Havířově na gymnázium, ředitelem se stal prověřený středoškolák, jeho zástupcem další. Učil nás občanku, na první stranu v sešitě jsem si nalepila obrázek prezidentské vlajky s heslem Pravda zvítězí, pan zástupce mě za to odměnil trojkou na vysvědčení. Ruštinu nás učila manželka jednoho z důstojníků sovětské armády, musím říci, že to s námi studenty neměla lehké.
