Článek
„Dobrý den, jak se máte?“ zastaví mě bývalý kolega ze školy.
„Ještě učíte?“ zeptá se.
„Ne, teď učím češtinu Ukrajince, taky jim třeba pomůžu najít práci a ubytování,“ odpovídám.
„Ukrajinci jsou šikovní, je dobře, že je tu máme,“ překvapí mě kolega.
Většina reakcí Čechů na Ukrajince je, jak se mnozí přesvědčili, negativní.
V článku jsem použila fotky z oslavy Dne nezávislosti Ukrajiny z 24. srpna letošního roku.
Toto setkání většinou dětí připravila moje studentka češtiny. Doma na Ukrajině také pořádá podobné akce nejen pro děti.
Děti za pomoci dospělých si vyrobily papírovou květinu v ukrajinských barvách. Lektorka má plno nápadů a je velmi kreativní, pokaždé mě překvapí tím, co vymyslí. Je dobré, že se u nás někdo takový objevil a pomáhá uprchlíkům z Ukrajiny nejen zapomenout na válku.
Moje kamarádka, také z Ukrajiny, která už umí česky, je tady už několik let a má i české občanství, je takovou dobrovolnou koordinátorkou, která pomohla najít stovkám lidí ubytování, práci a také pomáhá se zařizováním dalších pro život nutných věcí.
Mrzí mě, že od některých Ukrajinců slyším o negativních zážitcích s Čechy.
„Nic nedostaneš, nemám rád Ukrajince,“ odmítá prodavač obsloužit Jurije.
„Nemůžete u nás dělat asistentku učitele, tady se podívejte na požadavky, musíte mít zkoušku B2 z češtiny,“ reaguje ředitel školy na paní z Ukrajiny, která se jde zeptat na místo, které jí doporučili na Úřadu práce.
Policejní hlídka zastaví auto s ukrajinskou poznávací značkou. Sedí tam dvě ženy.
„Pila jste alkohol?“ ptá se policista řidičky.
„Ne, nepila, alkohol nepiju,“ odpoví žena.
Policista přistrčí ženě k ústům tester na alkohol, něco zadrmolí, co má dělat, ale ta mu nerozumí, naštěstí k nim přistoupí usmívající se kolega mluvící anglicky. Žena je v šoku, ještě nikdy v životě nedýchala. Proč ji policisté zastavili, kvůli ukrajinské poznávací značce, chtěli se pobavit?
„Nemám rád Ukrajince,“ uráží kolega ženu v restauraci. Paní má ještě jednu práci, aby zaplatila rehabilitaci manželovi po těžké operaci. Ve volné chvíli položí hlavu na stůl, aby si odpočinula. „Co to děláš? Nespi tady, makej,“ neurvale do ní kolega strčí.
Nepochybuji o tom, že velký podíl na těchto excesech mají dezinformace šířené maily a na Facebooku a také ústně. Mám zkušenost: někam do diskuze napíšu slovo „Ukrajina“, „premiér Fiala“, „prezident“, hned se pod mým postem objeví nenávistné komentáře.
Je proti tomu potřeba zakročit na nejvyšší úrovni, jinak nás dezinformace úplně rozloží, myslím, že většina lidí se jimi nechá velmi ovlivnit.
Pokoušela jsem se informace o negativních zážitcích některých Ukrajinců poslat některým novinářům, ti však s díky odmítli o tomto tématu psát.
Ještě jeden příběh: rodina odjela na několik dní na Ukrajinu, jejich domácí bez jejich souhlasu vstoupil do jejich bytu, odnesl dvě matrace a prodal je lidem, kteří si právě pronajali vedlejší byt.
Napadlo mě, že Ukrajinci by jistě přivítali alespoň ve městech zřízení ukrajinského klubu, kde by mohli jen tak přijít, setkat se, oslavit svátky atd.
Také by jistě měl ve městech někdo pomáhat s problémy a například s vyřizováním záležitostí na úřadech. Nedovedu si představit situaci, kdy na Ukrajině bez znalosti jazyka, zákonů, zvyků si vyřizuji úřední záležitosti.
Oslava Dne Ukrajiny proběhla v příjemné a radosné atmosféře, děti s rodiči tančili, zpívali a obdržely malé občerstvení. V kině promítali v tento den ukrajinský film.
Super lektorka se už těší na další aktivity nejen s ukrajinskými dětmi, dneska se jdu podívat na její dílničku do Armády spásy, už se taky moc těším.
Papírová květina v ukrajinských barvách už rozkvétá.
Kytek ve žlutomodré barvě už je celá kytice.
