Článek
Žiju v Šumperku, žije nás tu asi 26 tisíc obyvatel. Trochu mi přišlo legrační, když moje kámoška žijící nedaleko Haify v Izraeli, říká místu, kde žije, městečko, přestože čítá celých 50 tisíc obyvatel.
„My máme v Šumperku 26 tisíc obyvatel, a říkám mu vždy město,“ směju se tomu, jak je Daniela skromná.
Naše město leží 10 kilometrů severně od města Zábřeh, to leží na hlavním železničním tahu z Olomouce do Prahy. Ležíme, tedy ne my, ale naše město, v podhůří Jeseníků.
„Mi se líbí, jak vždycky s láskou popisuješ místa a věci ve svém okolí, ať na Šumpersku či Ostravsku, odkud pocházíš,“ potěší mě pochvalou paní doktorka Peterová z Prahy. Ona má manžela z Havířova - Šumbarku, tak mě asi docela chápe. Vzpomínala, jak poprvé navštívila Ostravsko a pro porozumění tamním lidem potřebovala tlumočníka. Citovala mi, jak manželova maminka oznámola, že „ide do doktora.“
Jistě už víte z médií a možná z vlastní zkušenosti, že Morava, zejména ta severní a střední, je poněkud zanedbávaný region. Projevuje se to také snahou nalít tady nějaké peníze nejen z Evropské Unie, ta přece jen vše nezachrání. Teď máme první dámu, která se narodila v Jindřichově a navštěvovala Gymnázium v Šumperku, to je bomba, že!?
Já jsem fotografka a píšu na základě mých fotek podle reakcí nejen okolí zajímavé články. Sem tam, pokud žijete blízko k lidem, o kterých píšete a fotíte je, dostanete se jim blíže a někdy nechtěně vyfotíte či napíšete něco, co oni moc nechtějí, aby bylo zveřejněno, někdy se to těžko odhaduje. No, to už je riziko jakékoli činnosti, že se někdy utnete.
Strom v parku má večerem zdůrazněný zajímavý design.
Tedy, tohle je úvod a hned píšu první příběh z našeho města:
Pravidelně na neodmítnutelné naléhání mého kocoura původem z Ukrajiny chodíme spolu večer na procházku v blízkém okolí, hlavně okolím, kde nejezdí moc aut a v době, kdy už se lidé drží spíše doma. Už se nám stalo několik zajímavých událostí a setkali jsme se s několika zajímavými lidmi, většinou venčícími své psy. Například včera. Kocourek pobíhá kolem mě a už se skoro vracíme domů, skoro vždy cestou parkem. Kocourek se naštěstí někde zdržel asi očucháváním popelnic. Vstoupím do parku a najednou ke mně s vrčením a štěkáním přiběhne černý chlupatý pes, je docela velký. Jeho růžová majitelka začne na něj nervozně řvát, ale stále stojí na jedné pozici a ani náznakem se nesnaží cosi proti této mě docela frustrující akci jejího psa podniknout.
"Zavolejte si toho psa, “ volám na ni nervozně, docela jsem se zlekla, pes zatím asi desetkrát opakuje na mě náběh opět s vrčením a štěkáním.
„Dejte si ho na vodítko,“ volám zoufale, paní zase nic, všimnu si, že v ruce nedrží nic, tedy ani vodítko či dokonce košík na tlamu.
„Tak mu řekněte sedni!“ radí mi paní znalecky…
Už jsem docela nejen vytočená, ale hlavně nervózní, nejsem taková hrdinka, aby mi tyto výpady nejen psa, ale hlavně paní, která stále stojí na stejném místě, dává najevo pohrdání a výsměch, možná hraný, protože jí začínám vyhrožovat policií: „Klídně, já si na ně počkám,“ vysmívá se mi.
Kocourek je jako vždy úžasný, jakmile paní poodejde a pes ji ihned následuje, už je u mě. Kocourek Pepík se sem tam během procházky zvědavě přijde podívat pokud se bavím s někým se psem, zatím je všichni měli na vodítku.
Musím pochválit asi nejen Městskou policii, ale i vedení města, které k tomu dalo zřejmě pokyn: Pejskaří z dalšího nedalekého parku, v Šumperku jich máme mnoho a většinou krásných, už chodí jen s vodítkem, takže při časné ranní cestě na nádraží mě nevyděsí na mě běžící psi.
Pokračování příště.
