Článek
V dubnu si už po páté připomínám járcajt mé přítelkyně. Datum úmrtí je pro Židy významnější než den narození. Dne 15. dubna byl osvobozen koncentrační tábor Bergen-Belsen, kam moje přítelkyně dorazila po evakuaci z Osvětimi a po pochodu smrti do tábora Gross-Rosen s dalšími položivými i mrtvými v zimě 1945 ve vlaku složeném s otevřených nákladních vagónů. Poté ještě následoval 30 kilometrový pochod sněhem a ledem do samotného tábora.
Po dlažbě v bývalém sklenářství bratrů Glasnerových v domě na dnešním Masarykově náměstí v Třebíči stále chodí zákazníci.
„Byli jsme vyčerpaní, bez jídla a pití po cestě, víc nazí, než oblečení na krutou poslední zimu války. V přeplněném lágru panovaly otřesné podmínky. Lidé nedostávali žádné jídlo, vodu, leželi na betonu, všude hromady mrtvol. Dostala jsem skvrnitý tyfus. Přesto jsme stále museli na nekonečné apely, tam padali polomrtví lidé jako mouchy. Spoluvězeňkyně me držely na nohou, zachránily mi život,“ vyprávěla mi moje přítelkyně.
„15. dubna 1945 osvobodili lágr Britové, součástí divize byli také kanadští vojáci, všichni zděšení z toho, co uviděli. Vojáci začali pomáhat, přesto ještě po osvobození umíraly desítky osvobozených vězňů denně. Vážila jsem jen málo přes 30 kilo. Vojáci byli vybaveni rozkládacími celtovými nádržemi na koupání. To byla po letech má první očista v teplé vodě. Červený kříž odvezl nás zbídačené do Švédska, bydleli jsme v malých domcích, ty byly určeny pro ubytování studentů.“
Most nad řekou Jihlavou vede do bývalé židovské čtvrti Zámostí mezi řekou a skalní vyvýšaninou k Informačnímu centru vedle Zadní synagogy.
V říjnu 1945 se moje přítelkyně vrátila konečně „domů“. Později často zmiňovala, že ve Švédsku měla zůstat. „Ti jedinci z naší široké rodiny, kteří přežili holokaust, emigrovali. Neměla jsem kde bydlet. Rodinný majetek včetně osobních věcí už zabrali cizí lidé. Pracovala jsem jako zaměstnankyně v rodinném obchodě na dnešním Masarykově náměstí, ten zabral národní správce. V březnu 1948 mi dům s obchodem konečně vrátili, jenže zpětně byl vyvlastněn.“
Zámostí se zvedá od rovinky u řeky do skalnatého kopce.
Jako většina z těch pár navrátivších se Židů se rozhodla opustit s manželem a prvním dítětem rodné město. „Všechno to utrpení se mi pořád vrací, hlavně ve snech. Na takové věci nemůžete nikdy zapomenout. Teď už se o těch věcech mluví i veřejně, ale dřív se člověk bál dětem říct, že jsou Židé, aby neměly problémy,“ vyprávěla mi moje přítelkyně.
Židovské domy byly číslovány, na rozdíl od těch křesťanských, římskými číslicemi.
Na rampě v Osvětimi rozhodl ladnými pohyby rukou doktor Mengele o osudu mé přítelkyně a jejího bratra Harryho, každého z nich poslal na jinou stranu. Předtím zde „vyletěla komínem“, jak popisují přeživší osud svých blízkých, její babička Hermína, mé přítelkyni se ji tentokrát nepodařilo vyreklamovat z transportu na východ. Sirotci nebyli v Terezíně podle možností zařazováni do transportů, má přítelkyně s bratrem tam přežili až do října 1944.
Seskupené domky ilustrují kdysi přelidněnost židovských ghet.
Rodiče mé přítelkyně byli v roce 1941 zatčeni kvůli zapojení do odboje. Otec Emanuel byl okamžitě transportován do Osvětimi, kde jej zavraždili. Maminka Irma byla zavražděna v den svých 40. narozenin 18. ledna 1942 výfukovými plyny v nákladním voze v ženském koncentračním táboře Ravensbrück.
„Od tohoto domu s renesančními arkádami vedl kdysi dřevěný most přes Jihlavu. Povodeň kdysi most strhla, a tak byl vedle postaven kamenný, později betonový most,“ dozvěděli jsme se od přůvodkyně.
Zadní synagoga s výzdobou a nápisy slouží jako kulturní stánek veřejnosti.
V patře je tradičně umístěna ženská galerie, vzadu si návštěvníci mohou prohlédnout plastický model bývalé židovské čtvrti.
Wikipedie uvádí, že tato synagoga byla postavena v roce 1669, v roce 1693 byla na příkaz hraběte Valdštejna stržena její střecha. Později Jan Karel z Valdštejna povolil v roce 1707 obnovu synagogy. Průvodkyně nás upozornila na fresku s erbem Valdštejnů na ženské galerii, byla tam vytvořena z vděčnosti a je to výjiměčný počin, erby se v synagoách nezobrazují.
Modro-šedá dům, kde se narodila a žila moje přítelkyně.
Před rodným domem, kde žila s rodinou, nechala moje přítelkyně umístit stolpersteine se jmény svých nejbližších. Židé si připomínají své mrtvé jejich jmény, tak zůstávají stále v paměti blízkých.
Před vchodem do domu jsou umístěny kameny zmizelých rodiny mé přátelkyně.
Moje přítelkyně mi vyprávěla, že její rodiče Emanuel a Irma je s bratrem vychovávali v židovské víře. Do Zadní synagogy už nechodili, v roce 1926, kdy se moje přítelkyně narodila, synagoga začala sloužit jako skladiště nedaleké Subakovy koželužny, po válce, kdy koželužna zanikla, mi se ze synagogy stalo skladiště národního podniku Zelenina Třebíč. V Zámostí měli Židé k dispozici tehdy ještě další dvě synagogy.
Moje přítelkyně je pohřbena na židovském hřbitově v Třebíči. Když mi vyprávěla o svém životě a svých blízkých, vždycky se mě ptala: „Kdy pojedete do Třebíče?“ Bohužel jsem se tam poprvé podívala až v loňském roce, kdy jsem fotila na festivalu Šamajim. Navštívila jsem všechna místa, o kterých jsme spolu mluvily a nezapomněla jsem si je vyfotit.
Paní Urbanová byla poslední židovskou pamětnicí a obyvatelkou Zámostí.
Během 90. let 20. století byla Zadní synagoga postupně rekonstruována. Pod několika vrstvami malby se objevily fragmenty původních fresek. Ty byly obnoveny, naštěstí plán s umístěním kostelních lavic o synagogy nebyl realizován.
Obřadní síň stojí u vchodu na pečlivě udržovaný třebíčský židovský hřbitov, ten leží na kopci nad Zámostím.
Dnes slouží úchvatná Zadní synagoga jako výstavní a koncertní sál. V roce 2011 byla opona na schránce na tóru prohlášena za kulturní památku. Synagoga byla znovuotevřena přesně 7. září 1997.
Během festivalu Šamajim probíhají prohlídky nejen židovské čtrti. Židovským hřbitovem nás provedl absolvent juaistiky, zde hovoří před památníkem se jmény padlých Židů v První světové válce.
Zde je pohřben bývalý předseda Židovské obce v Brně a jeden z mála přeživších třebíčských Židů.
Moje přítelkyně z Třebíče mi moc chybí. Nahrazovala mi mé židovské příbuzné, prarodiče, tety a strýce, sestřenice a bratrance, které jsem nikdy nepoznala. Také mi pomohla pochopit jejich život a přežívání během holokaustu.
