Článek
Umění by mělo být angažované, anebo si myslíte, že ne? Angažovaní tedy musí být v první řadě umělci. Snad ten výraz „angažované umění“ není jen dědictvím komunismu či nacismu. Tam šlo přece spíše o díla na objednávku režimu a zalíbení se jeho představitelům, kteří samozřejmě rozhodovali o odměně za dílo a za výběr zhotovitele. .
Podle mě by umělci měli v díle reflektovat lidský život a konání. Mě baví reflektovat trávení lidského volného času, už od dětských let objektů mého fotografování. Tedy různé události a akce a také to, jaké jsou možnosti kvalitního trávení volného času. Také to, jak lidé prožívají určité události ve svém životě.
Ve škole jsem svým studentům zdůrazňovala: „Je potřeba mít ještě něco, nesoustředit se jen na práci, co když se pohádáte s manželkou? Když se poté například vrátíte z tréninku, o hádce budete smýšlet úplně jinak. Získaný adrenalin vám zlepší náladu a bez zlosti vše následně proberete v klidu.“
S blížícím se důchodem jsem čím dál více času věnovala mé největší a milované zálibě - fotografování a psaní. Moje práce mě většinou bavila, ovšem mou prioritou vždy bylo pracovat samostatně, vybírat si témata a události a zpracovat je podle svého, nabízet je komu chci já a jak chci já. Například prezentuji své fotografie a dění na výstavách, přednáším, píšu články, prioritou je pro mě tvořit bez zásahu kohokoli.
Fotit lze jen stěží v kolektivu, spíše příležitostně. Fotografy většinou potkáme samotné, to lze sledovat i například v TV reportážích. Je potřeba vybrat ten nejlepší záběr, rychle se rozhodnout, během focení se musím plně soustředit s fotoaparátem neustále připraveným. Lovím okamžiky, emoce a situace.
Žiju v Šumperku a od roku 2011 se intenzivně věnuji fotografování a psaní. Nastartovala mě má kamarádka Věra Tydlitátová. Po návratu z dobrovolnického programu Sar-El v izraelské armádě (IDF) mi Věrka nabídla publikování mých fotek a vyprávění o mých zážitcích a zkušenostech na jejím blogu, tehdy na iDNES.
Můj článek o Izraeli nakonec nebyl publikován na jejím blogu, ale v Reflexu. Vše vyústilo v založení mého vlastního blogu na stejné platformě, tehdy jsem se psaní a focení jsem se začala věnovat velmi intenzivně. Některé dny jsem publikovala i dva blogy.
Poté, co MAFRA přešla do rukou Andreje Babiše, se podmínky pro angažované blogery jako já, velmi zhoršily, ani paní Tydlitátová už tam nepublikuje. Došlo na omezování, výhrůžky zrušením blogu atd. Tohle samozřejmě pro kreativní tvorbu není zrovna ideální prostředí.
O má zajímavá témata byl zájem i jinde. Nejvíce jsem hrdá na zveřejnění mých fotek a textu o Izraeli v Reflexu. Koordinátorka programu Sar-El mě požádala o zveřejnění jejího kontaktu pod článkem. Dodnes mě oslovují mě neznámí lidé, že můj článek je inspiroval k cestě do Izraele a účasti na dobrovolnickém programu. Moc mě to těší, i paní koordinátorka měla velkou radost z přílivu zájemců.
Články s mými vždy super fotografiemi vyšly také v židovských médiích, později jsem byla vybrána jako jedna ze čtyř field journalists na European Maccabi Games v Berlíně. Následně o tom vyšlo několik článků v různých více či méně známých médiích, uspořádala jsem několik výstav a přednášek, vše se setkalo s velkým zájmem. Tohle vše se děje mimo mé město a region Šumperk.
Po různých pokusech nejen upozorňovat na nesrovnalosti v našem městě jsem se rozhodla mít možnost poměry v našem městě aktivně měnit. Dvakrát jsem kandidovala v komunálních volbách, zvolená jsem nebyla. V obou uskupeních, za které jsem kandidovala, se po volbách rozhořel boj o moc a vliv namísto smysluplné práce, převládla snaha rozvrátit přátelské vztahy, aby bylo snazší aktivní lidi izolovat a odstavit od vlivu na veřejní dění ve městě.
Mé působení v kulturní komisi města bylo velmi dramatické. Někteří řešili, kam si má kdo během jednání sednout. Poté, co jsem žádala o jednání o výhledu města v kultuře na další roky, protože předcházející dokument byl příliš obecný, takže vedení města a zodpovědní činitelé měli vlastně úplně volné ruce v tom, co se ve městě bude dít.
Na následujícím jednání komise, v té době byli jejími členy převážně představitelé městských příspěvkových organizací, bylo jasné, že se předem domluvili a snažili se zabránit tomu, abych cokoli nanesla, natož prosadila. Ještě něco, členy komisí by měli být zástupci jednotlivých zvolených subjektů ve volbách, ne ti, kteří by se měli alespoŇ částečně doporučeními komisí řídit, tedy lidé v čele příspěvkových organizací města. Poté jsem komisi opustila.
Tehdy jsem v jednom roce měla až 8 výstav, kdo to má. Musela jsem ovšem od výstav upustit. Výstavy jsou drahý špás. Tisk větších fotek jde do tisíců, navíc musíte připravit občerstvení během vernisáže včetně kulturního programu, někteří galeristé dokonce požadují dodání návrhu plakátu a zaplacení jeho vytištění a výlepu.
Jsem reportážní fotografka a píšu články, ty jsou velmi oblíbené, ovšem nezaplacené. Jako externista mám zaplacený jen honorář, žádné další náklady. Média mi vyplatí již zdaněný autorský honorář, nemusím tedy podnikat, vést účetnictví atd. Nejsem podnikatel/ka, každý nemůže být podnikatel/kou.
Nyní pokračuji v prezentacích založených na mých krásných fotkách, za které je alespoň symbolická odměna. O mé prezentace je velký zájem, věnují se originálním tématům a jsou zajímavě předneseny. Na závěr s návštěvníky diskutujeme, pokaždé si obecenstvo myslí, že jsem z Prahy a jsou dá se říct v šoku, že jsem ze Šumperka. Pokud by na plakátu či v popisu akce by bylo uvedeno, že jsem ze Šumperka, zájem by byl o dost nižší, s čímž jsem se jednou setkala. Toto svědčí o minimální podpoře regionálních umělců, snad se nemáme všichni odstěhovat do Prahy či do těch několika našich velkých měst. Tyto umělce by zejména měli podporovat místní podnikatelé a politici, to ovšem nemůžete být angažovaný umělec, to se v regionech nevyplatí.
Většina pořadatelů a další si stýskají, že v Šumperku nejsou zajímavé propagační materiály, že je malá kvalitní informovanost a propagace toho, co se tady v umění děje, jak říká pan Roman Janků, organizátor šumperských Klášterních slavností: „Je potřeba rozlišovat mezi kulturou a zábavou,“ v případě rozdělování dotací a grantů. Pan Janků se snaží v Olomouckém kraji o tomto fenoménu rozproudit diskuzi, tak snad se ještě dožiju nějaké změny a nedojdu jako většina umělců slávy DOMA až po mé smrti, viz známé rčení: „Doma není nikdo prorokem.“
Naše nové vedení města se snaží, tak snad brzy dojde i na kulturu a její kvalitní propagaci nejen doma, ale i v cizině. Snažila jsem se už dříve nabídnout mé fotky vedení města. Vypracovala jsem fotoknihu a donesla ji na radnici, ale prý město už takovou knihu má. V mé knize byly 2 fotky malých roztomilých hokejistů. Krátce předtím město vydalo knihu v češtině o historii šumperského sportu vážící asi 5 kilogramů, prý si ji kvůli váze ani v knihovně nikdo nepůjčuje. Takže nic. Před volbami tehdy za mnou přišel šéf komise a oznámil mi, že mám s tou mou knihou přijít po volbách, asi se mě snažil tehdejší starosta a zároveň senátor před volbami příslibem vydání mé knihy umlčet. Na můj nechápavý pohled reagoval pan předseda odchodem. A tak jsem zase ostrouhala. Tyhle ústupky režimu jsem nedělala ani za dřívějšího režimu.
V Šumperku se nevyskytuje ani jeden umělec placený přímo městem na plný úvazek, myslím, že ani na částečný. Placení jsou herci zaměstnaní v našem divadle a další prostřednictvím příspěvkových organizací. Všichni ostatní mají umění jako vedlejšák. Vlastně jediná placená umělecká funkce přímo radnicí je správce šumperského Facebooku. Ostatní lidé u nás ve městě zaměstnaní v uměním jsou úředníci.
Nedávno spustil Seznam platformu Seznam Médium a já tam začala nadšeně přispívat. Vše si vkládám do programu sama, editor mě upozorní na případné chyby, ale nedovolí si na mém díle s respektem změnit ani čárku. Vše je na mě. Moje články už byly mnohokrát na hlavní straně Seznam, také mezi články na Google. Vypadá to, že v Šumperku o mé články o městě či našem regionu nestojí, zdarma, to s nadšením, ovšem za honorář nee.
Žeby stále fungovala ona nenávist ze strany nejvyšších představitelů města vůči mě? Ti zakazovali pořadatelům nadšeným z mých fotek a článků uveřejňovat cokoli ode mě na jejich oficiálních stránkách. Někteří představitelé místních institucí ze solidarity ke mnou kritizovanému vedení města mě přestali zdravit a dalším zdůrazňovali, jak se se mnou vůbec můžou bavit.
Já myslela, že pomsty a naschvály se váží k éře minulé, bohužel tomu tak není.
