Článek
Sedím si tu v županu, prohlížím si žebříček svých nejčtenějších článků a naplňuje mě zcela nečekaný pocit uspokojení z dobré práce. Svět se od včerejška nestal rozumnějším a večerní odbavování desítek komentářů od diskutujících opravdu nemělo parametry oxfordského semináře z politické filozofie. Přesto se mě zmocnil klid - právě jsem totiž zjistila, že můj článek o Babišovi dohání článek o klitorisu.
A to je, uznejte, zpráva hodná půlnočního fejetonu.
Můj text k Mezinárodnímu dni klitorisu se držel na špici čtenosti s překvapivou vytrvalostí. Možná proto, že klitoris je stále téma, které dokáže spolehlivě rozrušit veřejný prostor. Ne snad proto, že by byl sám o sobě kontroverzní. Jemu stačí, že prostě je. Tiše, anatomicky, s neuvěřitelným množstvím nervových zakončení a s historicky podceňovanou mediální kariérou.
Skutečnou perlou ale nebyl článek o tomto vědou tisíciletí pomíjeném orgánu ženské slasti. Skutečnou perlou byla ta diskuse k němu.
Ukázala, že česká společnost je stále schopna mimořádných výkonů. Pod textem o klitorisu se sešli nepřekvapivě prakticky samí pánové - obdobně, jako se slétli pod můj článek o menstruaci. Mnozí muži radostný svátek velebili, chystali se jej aktivně celoročně slavit, ale našli se i tací, kteří navrhovali pro rovnoprávnost založení mezinárodního dne i pro šourky. Někteří komentující nemohli potlačit touhu mi sdělit, že jsem levicový import z Bruselu a dožadovali se informace, kdo mi za ty články o klitorisech platí. Švanda to byla, to vám povím - na to, že se Mezinárodní den klitorisu ještě nepropracoval do letáků Kauflandu a Billy, byla diskuze nakonec mnohem zábavnější než článek sám.
No a pak přišel ten Babiš.
Článek o tom, jak jsem premiérovi poslala svou rezignaci z Pracovní skupiny k porodnictví ukázal zcela jiný typ společenské gymnastiky. Zatímco pod klitorisem se část národa pokoušela tvářit, že anatomii mají čeští hoši dávno v malíčku a edukační potenciál mého osvětového článku je jak z viktoriánské doby, pod Babišem nastoupila disciplinovaná jednotka skalních diskutujících, pro které není realita něco, co se zjišťuje, ale něco, co se brání. Diskutovat s nimi je podobné jako vysvětlovat křečkovi daňovou optimalizaci. Můžeš být věcná, klidná, přesná, můžeš přinést argumenty, kontext, časovou osu i mapu s šipkami - a stejně se vrátíš na začátek, jen o něco unavenější.
Článek o klitorisu aspoň vyvolal hravou radost a snad i pohoršení nad tím, že chci pořádnou mapu vulvy do každé učebnice biologie. Zato článek o Babišovi připomněl, že u některých témat otázky dávno skončily a zůstaly jen zákopy.
A přesto mě ten můj první žebříček pobavil. Klitoris a Babiš, bok po boku, v tichém souboji o pozornost českého internetu. Jeden orgán, jehož hlavní funkcí je potěšení. A jeden politický fenomén, jehož hlavní funkcí je zřejmě udržovat národ v permanentním podráždění. V jistém smyslu dokonalá dvojice.
Právě tahle absurdní blízkost ukazuje, že svět je ještě tak nějak v pořádku. Že lidé pořád klikají na tělo i moc, na sexualitu i politiku, na intimitu i veřejný prostor. Že nás pořád zajímá, kdo rozhoduje o našich životech - a občas i to, proč jsme se o některých částech vlastního těla učili méně než o přemyslovských knížatech.
A možná je v tom i malá naděje. Protože dokud článek o klitorisu dokáže soupeřit s článkem o Babišovi, není veřejný prostor úplně ztracený. Jen je trochu hlučný, zmatený, přecitlivělý a občas neodolatelně komický.
Takže ano: Babiš dohonil klitoris.
A seznam mých nejčtenějších článků posledního měsíce mi tím nechtěně připomněl jednu důležitou věc: česká společnost možná neumí vždycky dobře diskutovat. Ale rozhodně ještě umí překvapit.
Píšu o všem možném - všechny mé články najdete ZDE
