Když se embryo stane dítětem: americká politika ohrožuje nejen potraty, ale i IVF

V předchozích textech jsem psala o dvou věcech, které spolu souvisejí víc, než se na první pohled zdá.

Nejdřív o tom, proč je nedůstojné, aby měl protipotratový spolek prostor na celostátním kongresu porodníků. Důvodem nebylo to, že bych se jala vehementně potírat právo na názor lidem s konzervativním přesvědčením, jak si někteří diskutující zjevně mysleli. Můj zásadní argument byl a je jiný: jsme sekulární společnost 21. století a zdravotnický kongres nemá legitimizovat radikální aktivismus, který reprodukční autonomii žen chápe jako problém. Česká porodní péče má stát na medicíně založené na důkazech, právu pacientek a respektu k informovanému souhlasu.

Díky samozvaným „obhájcům života“ z diskuze pod článkem jsem se posléze vydala pátrat po otázce, kde ten život vlastně začíná, abychom si ujasnili pojmy a dojmy. Psala jsem, že to není jen filozofie. Je to otázka práva, medicíny a moci. Otázka, kdo smí rozhodovat. Kde končí péče a začíná donucení.

A následující text je slíbené pokračování obojího.

Že rozhodnutí Dobbs v. Jackson Women’s Health Organization ohrožuje všechno, čeho se v oblasti reprodukčních práv a autonomie žen do té doby dosáhlo, bylo zřejmé hned v roce 2022. Že ale o pár let později uvidíme přímý přenos z politického in vivo pokusu na lidech a budeme sledovat, co se stane, když se jazyk protipotratového hnutí začne bez překladu přepisovat do státní politiky, to bych si tehdy, kdy americký Nejvyšší soud smetl ze stolu precedent Roe v. Wade, netipla.

Ne že by ten jazyk vznikl až teď. Právní a politické lešení kolem slov jako „nenarozené dítě“, „ochrana života už od početí“ nebo „adopce embryí“ se ve Spojených státech staví dlouho. Jenže až po Dobbsovi se začalo naplno ukazovat, k čemu může být použité.

Z embrya se v politickém jazyce stává dítě. Ze zmrazeného potenciálu života v kryoskladu IVF kliniky se stává objekt jazyka adopce: „dítě čekající na rodiče“. A z reprodukční medicíny právní minové pole.

Najednou už nejde „jen“ o interrupce.

Jde o asistovanou reprodukci, zejména o IVF, zmrazená embrya a genetické testování. O kliniky, které nevědí, co si smějí a nesmějí dovolit. O lékaře a lékařky, kteří se bojí právní odpovědnosti. A taky o lidi, kteří dítě velmi chtějí - a kterým právě politika údajně „pro život“ může cestu k dítěti zcela zavřít.

Protože když se embryo stane dítětem v plném právním smyslu, musí dříve nebo později přijít další otázka:

Kdo bude práva tohoto „dítěte“ vymáhat?

A proti komu?

Ve Spojených státech existuje federálně financovaný program Embryo Adoption Awareness and Services, který podporuje povědomí o takzvané adopci embryí a službách s ní spojených. Nejde o Trumpův vynález. Program byl poprvé financován Kongresem už v roce 2002. Důležité je něco jiného: stát tím dlouhodobě legitimizuje jazyk „adopce“ pro zmrazená embrya.

Na první pohled to může znít laskavě. Skoro jako dojemný příběh o dětech, které čekají na domov.

Na jedné straně máme embrya, která už vznikla. Na druhé straně lidi, kteří touží po dítěti. Nová možnost rodičovství. Proč by to tedy mělo být problematické?

Jenže embrya nejsou děti z dětského domova. A nejsou to ani domácí mazlíčci k osvojení.

Problém není v tom, že někdo daruje embryo jinému páru nebo že se někdo rozhodne přijmout darované embryo a vydat se tak na svou cestu k rodičovství. To samo o sobě může být pro některé lidi legitimní a vítaná možnost.

Problém je v jazyce.

V medicínském a právním smyslu mluvíme o darování embryí. Slovo adopce z toho rázem ale dělá něco jiného. Adopce se běžně týká narozených dětí. Dětí, které mají právní osobnost, vlastní práva, vlastní historii, často i vlastní zkušenost ztráty, oddělení nebo péče mimo původní rodinu.

Když se stejný jazyk použije pro zmrazené embryo v laboratoři, nevzniká jen jiný popis. Vzniká jiná realita.

Embryo už není embryo. Je to „dítě čekající na rodiče“.

A pokud je to dítě, kdo ho chrání? Kdo rozhoduje o jeho „nejlepším zájmu“? Kdo smí říct, že (ne)bude přeneseno do dělohy? Kdo smí rozhodnout, že zůstane zmrazené? Kdo smí rozhodnout, že nebude použito?

Tady se jazyk mění v právo.

Ve Spojených státech se pro jednu z klíčových strategií protipotratového hnutí používá pojem fetal personhood. V češtině bychom mohli mluvit o snaze přiznat embryím a plodům právní osobnost. Jinými slovy: je to snaha zacházet s embryem nebo plodem v právu jako se samostatnou osobou, oddělenou od těhotné ženy.

Nezní to tak dramaticky jako zákaz potratů, že? A právě v tom je síla celé té strategie.

Nejde vždy o jeden velký zákon, který by na první pohled vypadal jako revoluce. Jde o pomalé stavění právního lešení. Jednou se embryo nebo plod objeví v daňových úlevách. Podruhé v právu na náhradu škody. Potřetí v trestním právu. Jindy v dědickém právu, v jazyce sociálních dávek nebo v definici dítěte.

Každý jednotlivý krok může vypadat nevinně. Někdy dokonce soucitně. Kdo by nechtěl potrestat člověka, který násilím způsobí ztrátu těhotenství? Kdo by nechtěl pomoct těhotné ženě finančně? Kdo by nechtěl chránit vznikající život?

Jenže právo se neskládá z pocitů. Právo se skládá z pojmů.

A jakmile se embryo nebo plod začne na mnoha místech práva objevovat jako dítě, osoba nebo samostatný nositel práv, lze z toho později vystavět mnohem tvrdší argument: podívejte se, právo už přece embrya a plody jako osoby dávno chápe. Teď je jen potřeba to dotáhnout do důsledků.

Nejdřív ovládnout jazyk. Potom vložit do práva jednotlivá ustanovení. Potom vybudovat soudní argument. A nakonec tu máme ústavní nárok embrya proti ženě.

To není konspirační teorie upletená po zhlédnutí Příběhu služebnice ani žádný neškodný kroužek rozhořčených jižanských strýců a tetek s narychlo stlučenými transparenty před klinikou Planned Parenthood. Tohle je profesionální aparát: právníci, lobbisté, granty, soudní spisy, poradenské sítě a politické kontakty.

Americké protipotratové a konzervativně-právní hnutí je výrazně institucionálně a finančně zajištěné. Alliance Defending Freedom (ADF), jedna z klíčových konzervativních křesťanských právních organizací zapojených do velkých kulturně-právních sporů, vykázala podle ProPublica Nonprofit Explorer za rok 2025 příjmy kolem 120 milionů dolarů a výdaje kolem 109 milionů dolarů. Guardian už v roce 2023 popisoval prudký růst jejího financování i to, že organizace posílala peníze menším skupinám prosazujícím omezení práv LGBTQ+ lidí a interrupcí.

A to je jen jedna část infrastruktury. Takzvaná krizová těhotenská centra, rozumějme: protipotratová poradenská centra, měla podle analýzy Guardianu na základě daňových dokumentů v roce 2022 příjmy nejméně 1,4 miliardy dolarů, z toho 344 milionů dolarů z veřejných peněz.

Jinými slovy: za jazykem „života“, „pomoci“ a „ochrany“ nestojí jen morální rozhořčení. Stojí za ním celý profesionální aparát. Právníci. Lobbisté. Nadace. Poradenské sítě. Veřejné peníze. Mezinárodní organizace. A také soudní strategie, která ví, že kulturní války se nevyhrávají jen v televizních debatách, ale v definicích, paragrafech a soudních spisech.

A nejde jen o Spojené státy. ADF International ve své výroční zprávě popisuje práci u mezinárodních institucí a rozvíjení případů v různých částech světa. Corporate Europe Observatory v roce 2024 popsala ADF jako křesťanskou pravicovou organizaci působící na obou stranách Atlantiku, která zasahuje do debat o genderu, interrupcích a LGBTQIA+ právech.

Právě proto není rozumné mávnout nad americkým vývojem rukou. V USA se dnes v přímém přenosu testuje, co se stane, když se dobře financovaný jazyk „ochrany života“ začne propisovat do zákonů, grantů, soudních rozhodnutí a každodenní zdravotní péče.

Zvláštní na současné americké situaci je její vnitřní rozpornost.

Donald Trump se politicky prezentuje jako podporovatel IVF. Bílý dům v roce 2025 oznámil kroky, které mají rozšířit přístup k IVF a snížit část nákladů spojených s léčbou neplodnosti. Na úrovni politického sloganu to zní jednoduše: více rodin, více dětí, dostupnější léčba neplodnosti.

Jenže stejná politická a ideologická tradice zároveň posiluje jazyk, který může IVF zásadně ohrozit.

Proč?

Protože IVF nefunguje jako romantický příběh o jednom vajíčku, jedné spermii a jednom miminku.

IVF je medicínsky složitý proces. Často zahrnuje vytvoření více embryí. Některá embrya se nevyvíjejí. Některá jsou geneticky testována. Některá jsou zmrazena. Některá jsou rozmrazena. Některá se po rozmrazení neuchytí. Některá nikdy nejsou přenesena do dělohy. Některá zůstanou jako takzvaná nadbytečná embrya, o jejichž dalším osudu musejí lidé rozhodovat.

To všechno je běžná realita reprodukční medicíny.

Ale pokud každé embryo označíme za dítě v právním smyslu, každá z těchto běžných praxí se může stát právním problémem.

Je zmrazení embrya omezením svobody dítěte? Je zničení embrya usmrcením dítěte? Je genetické testování selekcí dětí? Je rozhodnutí nepoužít embryo zanedbáním rodičovské povinnosti? Má embryo právo být přeneseno do dělohy?

A pokud ano, tak do čího těla?

Tyto otázky znějí absurdně jen do chvíle, než se začnou objevovat v soudních rozhodnutích a zákonech.

V únoru 2024 rozhodl Nejvyšší soud státu Alabama, že zmrazená embrya vytvořená v rámci IVF mohou být pro účely tamního práva považována za děti. Konkrétně šlo o žalobu po zničení zmrazených embryí ve skladovacím zařízení a o to, zda se na ně může vztahovat právní úprava odpovědnosti za smrt nezletilého dítěte.

Důsledky byly okamžité. Některé IVF kliniky v Alabamě pozastavily služby. Právní riziko bylo najednou příliš velké.

A najednou se ukázalo, že absolutní ochrana embrya vůbec nemusí chránit rodiny.

Může jim zabránit vzniknout.

Úplně slyším, jak začne diskuze cvrlikat: Ale tohle je Amerika. U nás se nic takového nikdy nestane!

Možná. Ale jazyk cestuje rychleji než zákony.

V Česku samozřejmě nejsme v situaci Alabamy. Ale i u nás se opakovaně objevují pokusy posouvat legislativní debatu směrem k „ochraně života už od početí“.

V roce 2023 se k některým poslancům a poslankyním dostal návrh takzvaného „ochranného statusu“ těhotné ženy. Znělo to jako ochrana žen před nátlakem. Ve skutečnosti by žena po vydání těhotenského průkazu ztratila možnost podstoupit interrupci na vlastní žádost.

Téhož roku Senát projednával petici za obnovení legislativní ochrany lidského života od početí.

A v roce 2025 se objevil návrh, aby těhotenské testy povinně odkazovaly na poradenství zaměřené na „zachování těhotenství“.

Žádná z těchto věcí zatím neznamenala přijatou změnu, která by interrupce přímo zakázala. Ale to je právě podstata té aktivistické kuchařky: v různých zemích se jen mění ingredience, recept zůstává podezřele podobný. Nejdřív se neříká: zakážeme interrupce. Nejdřív se říká: ochranný status. Zachování těhotenství. Pomoc ženám. Nenarozené dítě. A teprve potom se ukáže, komu má tato „pomoc“ vzít možnost se rozhodnout.

Však už samotné názvy organizací jsou součástí práce na veřejné představivosti. „Hnutí pro život.“ „Aliance pro rodinu.“ To nezní jako politický projekt na omezování autonomie žen nebo zužování práv, že? To zní jako dobro, teplo domova, babiččin vývar a spící miminko v naškrobené bílé zavinovačce.

A právě proto je to tak účinné.

Kdo by byl proti životu? Kdo by byl proti rodině? Kdo by byl proti pomoci těhotným ženám?

Jenže pod těmito měkkými slovy se často skrývá tvrdý politický program. Ne „pomoc ženám“, ale tlak na pokračování těhotenství. Ne „ochrana života“, ale snaha přiznat embryu a plodu práva proti ženě. Ne „rodina“, ale jeden ideologicky přijatelný model rodiny.

A přesně takhle se jazyk mění v politickou infrastrukturu.

Termíny jako nenarozené dítě, práva počatého dítěte, adopce embryí nebo ochrana života od početí se nešíří jen prostřednictvím zákonů. Šíří se přes kampaně, konference, kongresy, poradny, petice, politické projevy, komentáře pod články a zdánlivě nevinné osvětové materiály.

Nejdřív se změní jazyk. Pak se změní i intuice. Začne se zdát vlastně úplně normální, že embryo má vlastní zájem oddělený od ženy. Pak se začne zdát dokonce rozumné, že někdo tento zájem zastupuje. A nakonec se začne zdát přehnané, když žena trvá na tom, že o jejím těle nemůže rozhodovat stát.

Proto je důležité rozlišovat už teď. Ne až ve chvíli, kdy se začne měnit zákon.

Právo nikdy neexistuje ve vzduchoprázdnu. Pokud má embryo vlastní práva jako dítě, tato práva se budou vymáhat v konkrétních vztazích.

Proti komu?

No - samozřejmě předně proti ženám. Dále proti lékařům a lékařkám. Proti reprodukčním klinikám. Proti lidem, kteří rozhodují o svých zmrazených embryích. Proti těm, kteří potřebují potratovou péči. Proti těm, kteří potřebují IVF. A také proti těm, kteří procházejí těhotenskou ztrátou a najednou se mohou ocitnout v podezření, zda náhodou „neublížili dítěti“.

Ve chvíli, kdy se embryo stane právní osobou, žena se může rychle stát právním prostředím.

Tělem, ve kterém stát chrání někoho jiného.

A tady se z péče stává dohled.

V předchozích článcích jsem psala, že embryo není věc a žena není nádoba.

Americký vývoj jasně ukazuje, proč musí platit obě dvě ty věty zároveň.

Pokud zapomeneme na první, ztratíme citlivost k hodnotě vznikajícího života. Budeme mluvit jazykem, který může zraňovat ženy po ztrátě těhotenství, lidi po neúspěšném IVF i ty, pro které embryo skutečně znamená začátek vytouženého dítěte.

Pokud zapomeneme na druhou, ztratíme práva žen. A s nimi i bezpečnou medicínu.

Protože těhotenství se neodehrává v umělohmotné právní abstrakci. Odehrává se v těle konkrétní ženy. IVF se neodehrává v politickém sloganu. Odehrává se v laboratoři, na klinice, v čekárně, v účtech za léčbu, v naději a strachu lidí, kteří často už prošli mnoha ztrátami.

Když se embryo stane dítětem v právním smyslu, nezískáme tím citlivější společnost.

Získáme společnost, kde se lékaři budou bát léčit, kliniky pracovat, ženy mluvit a lidé toužící po dítěti ztratí přístup k péči.

A to není ochrana života.

To je politika, která si přivlastnila slovo život - a proměnila ho v nástroj moci nad tělem ženy.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________

Poznámka: Můj text pracuje s pojmem fetal personhood, který v českém právním prostředí nemá ustálený jednoslovný ekvivalent. V článku jej proto překládám opisně jako snahu přiznat embryím a plodům právní osobnost.