Článek
Tak singularita už je zase o kus blíž.
I když možné je, že jsme tím pomyslným bodem, kdy nás stroje předběhnou svou inteligencí, prosvištěli už dávno, jen jsme si v té záplavě informací nestihli všimnout, že si už bez technologií a digitálních serepetiček ani neutřeme zadní okénko od auta.
V Asii humanoidi s lidsky vypadající kůží s póry vtrhli na trh se samotou a studem. Předobjednávky na tisíce kusů se výrobci hrnou - nehledě na prozatímní absenci třech tělesných otvorů a zatím jen omezenou schopnost autonomní komunikace těchto robotů. Čapek by měl radost, přecijen to byl on, kdo dal světu tohle slovo desítky let předtím, než první robot opustil výrobní linku.
Některé zprávy člověk přečte a za hodinu si na ně nevzpomene. Jiné se v něm usadí jako drobný kamínek v botě. Nejsou dost velké na to, aby zastavily vaši cestu, ale každý další krok o nich prostě víte.
Na takový šutřík od včerejška šlapu. Dočetla jsem se, že společnosti vyvíjející umělou inteligenci vykupují ve velkém staré tisky a knihy, nechávají je rozřezat, naskenovat a poté zlikvidovat. Moje antidezinformační kontrolka se zuřivě rozblikala - měla jsem pocit, že jsem té zprávě snad špatně porozuměla. Začala jsem proto horečně ověřovat fakta a detaily a na konci pátrání nezbylo než lakonicky zkonstatovat: Houstone, máme problém.
Pro čtenářstvo, které o celé kauze slyší poprvé, přidávám krátké shrnutí: během právního sporu o autorská práva vyšlo najevo, že společnost Anthropic v rámci projektu Panama nakupovala ve velkém knihy, nechávala je destruktivně skenovat a po digitalizaci původní výtisky zlikvidovala. Americký federální soud následně rozhodl, že samotné trénování modelů na legálně získaných a takto digitalizovaných knihách je úplně cajk. Jediné, co mu zas až tak fér nepřišlo, bylo stahování milionů knih získaných z pirátských databází. Letos navíc přinesla investigace 404 Media velmi varovnou zprávu o rostoucím trhu anonymních hromadných nákupů použitých knih pro potřeby AI laboratoří a služeb, které se na jejich vyhledávání specializují. Nejde tedy o internetovou legendu ani dystopickou fikci, ale o skutečnou debatu o tom, jakou cenu jsme ochotni zaplatit za vznik nové generace umělé inteligence.
Mě to teda šokovalo. Zírala jsem tupě do výsledků vyhledávání a četla článek za článkem, zdrojovala. Bylo mi fyzicky nevolno z představy, že existuje celý tajný průmysl na ničení knih.
Knihy mě provázejí od dětství. Strávila jsem větší půlku života v posteli nemocná a tak pro mě byly způsobem, jak rozšiřovat svět pokaždé, když se zdál být příliš malý. Dodnes si pamatuji starý Slovník cizích slov, který mi přinesla moje prababička, když jsem u ní marodila s příušnicemi na gauči v kuchyni poté, co jsem prohlásila, že doma už mám všechno přečtené. Měl tmavě nachovou vazbu, tenké zažloutlé stránky a zvláštní lehounce zatuchlou vůni starého papíru, vůni času.
Byla to bonanza pro šprtky. Každé slovo otevíralo další dveře. Jedna neznámá věta vedla k jiné, jeden pojem k dalšímu. Jazyk se přede mnou rozrůstal jako krajina, která nemá konec. Propadla jsem kouzlu slovníků a encyklopedií a o pár let později jsem dokázala celé hodiny listovat Velkým lékařským lékopisem SPOFA. Zatímco jiné děti četly dobrodružné romány, já se na dlouhé hodiny ztrácela v houští léčiv, účinných látek a farmakologických skupin. Snila jsem o tom, jak vystuduju medicínu, objevovala souvislosti a měla dětskou radost z prostého poznání, že svět je mnohem větší, než se mi z postele zdá.
Knihy mám v DNA, teda tu touhu po nich. Otec miloval staré tisky, maminka vršila knihu za knihou do mých polic jak šel čas s narozeninami, svátky a vánoci a můj strýc František to dovedl až k dokonalosti - bral zcela vážně socialistické heslo „Každý čtvrtek novou knihu“ a jeho malý byt se tak postupně proměnil v labyrint polic a komínků, mezi nimiž se dalo procházet jako mezi stromky. Knihy byly ve skříních, pod postelí, na stolech i na zemi. Novodobý Diogenes, co bydlel obklopen věděním lidské civilizace.
Možná proto sama kupuji víc knih, než kolik jich v životě stihnu přečíst. Není to hrabivost ani touha vlastnit papír. Hromadím možnost, že jednou budou otevřeny. Kupuju si čas na úvěr, sním si o dnech, kdy s knihou a plyšovou dekou zachumlaná strávím den v posteli zdravá, nebolavá, dobrovolně.
Moje rodinná knihovna není skladiště přečteného. Je to mapa budoucích setkání. Jsou v ní knihy, ke kterým jsem se nevrátila deset let, a přesto bych je nikdy nevyřadila. Mám ráda vědomí, že tam jsou. Trpělivě čekají na den, kdy se jejich čas znovu potká s mým nebo už časem mých dětí, které čas od času výpravu do mé podivínské sbírky podniknou.
Když začal covid, moje potřeba obklopit se retardérem proti apokalypse v podobě informací v hard copy ještě zesílila. Ve zprávách běžely záběry hromadných hrobů, svět se uzavíral a nikdo nevěděl, jak dlouho bude trvat nejistota nebo jestli je nejistota jediná jistota, kterou od teď budeme mít.
Začali jsme tehdy psát rodinnou kroniku. Každý večer jsme zaznamenali počet mrtvých a vedle něj úplně obyčejné věci – že jsme upekli chleba z vlastního kvásku, vyrobili domácí jogurt, hráli s dětmi deskové hry nebo si četli. Teprve zpětně mi došlo, proč nás schvátila ta náhlá obsese deníkovými zápisy připomínající touhu kromaňonce usmolit si uhlíkem na zeď své jeskyně obrázek z úspěšného lovu. Když člověk žije v nejisté přítomnosti a začne pochybovat o budoucnosti, začne instinktivně chránit paměť.
Všichni někde uvnitř chceme pokračování. Nechceme být zapomenutí. Možná proto mě ta zpráva o rozřezávaných knihách zasáhla tak silně. Pro mě to nebyla zpráva o nenasytné hydře moderních technokapitalistů. Byla to zpráva o našem vztahu k paměti a obzvlášť mě znepokojuje způsob, jakým jsme se rozhodli budoucnost našich dětí budovat.
Dokážu si představit jak technokrat z Palo Alto nařídí pro rychlejší posun generativní umělé inteligence predátorské nákupy kamionů a kamionů knih a jejich následné destruktivní skenování. Rozumím tomu, proč je rychlejší odříznout vazbu a projet stránky průmyslovým skenerem, než každou knihu šetrně digitalizovat. Rozumím i tomu, proč je levnější koupit použitý výtisk než složitě s autory a agenty vyjednávat licence. Když se oprostím od emocí tak dokonce rozumím i právním argumentům, které vedly americký soud k závěru, že za určitých okolností může být převod legálně zakoupené knihy do interní digitální podoby považován za přípustné užití.
Nerozumím jediné věci.
Jak jsme se dostali do bodu, kdy se o knihách začalo přemýšlet jako o datové komoditě - nejkvalitnějším zdroji trénovacích dat.
Ta nejlepší data pro trénink AI vám sedí doma na polici
Vždycky jsem si myslela, že největším nepřítelem knih je nevědomost. Dnes si tím nejsem tak jistá. Ukazuje se, že knihy mohou být ohroženy i ve společnosti, která si poznání cení. Cení si jej natolik, že je chce vytěžit, monopolizovat a zmonetizovat do posledního písmene.
V dějinách lidstva byly knihy ničeny mnohokrát. Hořely při válkách, mizely v plamenech hranic různých dob a systémů, byly zakazovány i zabavovány. Téměř vždy však proto, že se někdo bál toho, co je v nich napsáno. Dnes se děje něco zvláštního. Knihy nejsou ničeny proto, že by jejich obsah byl nebezpečný. Naopak. Jejich obsah je považován za natolik cenný, že jsme ochotni obětovat jeho původního nositele. Tiše tu křičím do tmy a ptám se sama sebe, jestli ta historická paralela s pálením knih funguje nebo jestli jsem příliš stará a konzervativní a nevidím zářnou budoucnost, kdy knihy budou vzpomínka pro vnoučata a artefakt pro nerdy jako dnes gramodesky. Jestli je to nový příběh, který si teprve píšeme, tak jeho první kapitola se mi tedy velmi nelíbí.
Bez patosu a nánosu pochyb hladím hřbety své covidové kolekce. Budou děti mých dětí mít tu možnost listovat knihami a vdechovat příběhy bříšky svých prstů? Budeme ty knihy chtít pro další generace zachránit? A která z knih v mé knihovně by dnes byla považována za příliš cennou na to, aby směla dál existovat jako kniha? Na ty otázky neznám odpověď, ale jsem hrdá, že jsem vybudovala knihovnu (..vychovala strom, zasadila děti, však víte..).
Lpění na knihách, na slovech, která obsahují, na času, který unesly, na lidech, kteří je drželi v rukou, na životech, které mezi stránkami zanechaly své nenápadné stopy, dělá můj život lepší ve chvílích, kdy se svět mění k nepoznání.
Lidé, kupte si knihu a čtěte. Mazlete se s ní, vdechujte její aroma. Možná je to vaše poslední.
Jednou budou nejspíš děti našich dětí vyprávět příběh o zrodu umělé inteligence, příběh o vytěžení veškerého lidského poznání a o tom, jak jsme dokázali vytvořit něco nového a cestou zapomněli, proč jsme si po tisíce let vážili starého.
--
P.S.: Je zvláštní shoda okolností, že svůj text dokončuji právě 9. 8. - na Den milovníků a milovnic knih. Kdybych si ten termín mohla vybrat sama, lepší bych nenašla.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
