Článek
V českém zdravotnictví je zvláštní folklor.
Stačí mít titul, mikrofon a dostatek sebedůvěry a člověk se může během odpoledne stát odborníkem na organizaci celé medicíny, porodnictví, urgentní péče, vzdělávání zdravotníků, geografii republiky, logistiku sanitek, kvalitu péče i budoucnost venkova. Je to vlastně obdivuhodné. Leonardo da Vinci hadr!
A tak nám zase jednou někdo vyhlásil revoluci. Prý kvalita, kvalita, kvalita. Konečně! Už jsme se báli, že se ve zdravotnictví dosud usilovalo o nekvalitu, bídu a chaos… Je dobře, že se našel hlas, který nám po letech vysvětlí, že rozdíly mezi zařízeními existují a že některam raději nechodit. Děkujeme, Kolumbe, Amerika objevena.
Jenže tady začíná ten problém. Když někdo křičí „kvalita!“, ale vůbec není schopen říct, co kvalita skutečně je, obvykle tím myslí něco mnohem prostšího: centralizaci, moc, kontrolu a tabulku, do které se vejde všechno kromě života.
Skutečná kvalita péče totiž není ořezání mapy podle momentální nálady několika pražských pánů, kteří se usnesou, že když se něco nevejde do excelu, tak to nemá existovat. Kvalita není ani silácké oznamování, že „něco zavřeme a nic se nestane“, pronesené s lehkostí člověka, kterému se nestane nikdy nic, protože nebydlí tam, kde zavřou porodnici, nečeká tam na sanitku a nerodí tam dítě.
Reformu zdravotnictví odkomunikovat jako manažerské primitivum převlečené za odvahu, to chce fakt koule.
Zvlášť komické je, když se data vytáhnou jako klacek na zdravotníky a regiony. Jako by problém byl v tom, že lidi v tom z-podstaty-na-setrvačnost-jedoucím systému málo kouzlí. České zdravotnictví je zrezivělé soukolí, které se udržuje v chodu tím, že systematicky spotřebovává vlastní personál. Drtí lidi v první linii mezi koly provozu, vysává z nich síly a pak se tváří překvapeně, že systém přestává fungovat. Jako by řešením bylo ještě víc šlapat po personálu, víc strašit lidi, víc moralistně ukazovat prstem na „špatná“ zařízení. To je nádherně jednoduchý svět. A také pro všechny zúčastněné demotivační a úplně falešný.
Stejně falešný jako představa, že vyšší stupeň péče je automaticky vyšší kvalita. Není. Vyšší stupeň péče znamená vyšší stupeň péče. Kvalita je něco jiného. Kvalita je také dostupnost. Kvalita je bezpečí. Kvalita je kontinuita. Kvalita je informované rozhodování. Kvalita je respekt. Kvalita je funkční primární prevence.
A právě tady mi české ministerské myšlení pravidelně vyhazuje pojistky.
Je to totiž zakopané už v názvu Ministerstva…ono je totiž ministerstvem zdravotnictví, tedy rezortu, nikoliv Ministerstvem zdraví! Máme rezort výkonů! Rezort oprav následků! Rezort hašení! Rezort, který si dlouhé roky plete péči o zdraví s administrací nemocí. Primární prevence ho nudí. Sekundární prevence ho vzrušuje. Člověk, který dobře jí, dobře spí, hýbe se, rozumí svému tělu, má dostupnou podporu a důvěru v systém, je pro tenhle typ myšlení skoro nepříjemný. Není na něm totiž co řídit, co vykazovat a co dramaticky zachraňovat.
Pak se ale nesmíme divit, že se kvalita redukuje na hlučné výkřiky, grafy bez kontextu a přezíravé soudy o lidech v terénu.
A nesmíme se tvářit, že to přichází z nějaké mimořádně vědecké výspy. Zvlášť ne od struktur, které se rády halí do pláště odbornosti, ale když dostanou na stůl seriózní odborný dokument podpořený mezinárodními kapacitami a standardy, tak ho bez mrknutí oka odsunou stranou, protože se jim nehodí do domácího mocenského provozu. To není věda. To je úřední šamanismus. Vědecká rada, která se lekne vědy ve chvíli, kdy naruší zdejší zvyklosti, není vědecká rada. Je to spíš klub strážců statu quo s lepším razítkem.
A pak se ještě tvářme, že novinkou století je zavedení plateb za výkony (payment per performance). Ano, děkujeme za vynález, který svět stihl vymyslet, ozkoušet, kritizovat i zčásti odložit dřív, než jsme si tady stačili dopít kávu. V zahraničí už dávno vědí, že kvalita péče není jednorozměrný závod o pár ukazatelů, které si zrovna vyberou hlasití pánové u stolu. Kvalita je multifaktoriální. A pokud má být péče opravdu moderní, má být postavená na hodnotách (value-based). Tedy postavená na tom, co má hodnotu pro člověka, který ji přijímá. Ne jen pro systém, který si ji vykazuje.
Jenže to by se člověk musel zajímat o lidi.
O ty koncové příjemce péče. O ženy, které rodí. O rodiny, které žijí mimo velká centra. O zdravotníky a zdravotnice, co tahají služby v rozpadajících se regionech. O záchranáře a záchranářky, které nelze nahradit statusovým příspěvkem na sociálních sítích. O realitu. O dopad.
A to je právě to, co v těchto velkohubých manifestech chybí nejvíc.
Je to pořád stejné: o nás bez nás. O regionech bez regionů. O ženách bez žen. O porodech bez porodních asistentek, bez porodnic. O kvalitě bez definice kvality. O reformě bez pochopení, co se to vlastně reformuje.
Ale hlavně hlasitě. Hlavně sebevědomě. Hlavně s úsměvem, že když pár zařízení vyzmizíkujeme „nic se nestane“.
Jenže ono se vždycky něco stane.
Jen ne těm, kdo to píšou.
