Berlín, když tam ještě stála zeď, předtím i potom

Dne 9. listopadu 1989 ještě existovala Německá demokratická republika, která vznikla ze sovětské okupační zóny v roce 1949. Ten den večer vyrazili lidé z východního Berlína, kterým ještě před domem stály trabanty a wartburgy, na Západ. Někteří to zkusili už několik týdnů dříve přes Prahu. Těch bylo hodně, ale dost jich ještě zůstávalo na sídlištích Marzahn nebo Schöneweide. A ti také chtěli „tam, na druhou stranu“.

Tehdejší soudruzi zjistili, že své občany už doma neudrží. A tak řízením osudu rozhodli, že hranice se otvírají s okamžitou platností, večer 9. října 1989. Už si nepamatuji, co tenkrát večer vysílala naše televize ani co hlásila Svobodná Evropa, kterou každý večer poslouchal náš tatínek. Mezi těmi nadšenci, kteří se ten večer vydali „drüben“, byli jistě i lidé, které jsem dříve potkala při svých četných návštěvách Berlína.

Pro nás, návštěvníky z Československa, nebyla Berlínská zeď moc patrná, protože našinec se k ní, na rozdíl od obyvatel západního Berlína, vlastně nedostal. Zábrany začínaly o několik metrů blíže na východ. Přímo k Braniborské bráně, která rozdělovala Berlín v centru, se nebylo možno dostat. Cestou z Berlína do Postupimi se dost velký kus projíždělo vlakem přes území Západního Berlína, takže ploty, zdi a ostnaté dráty jsme viděli docela zblízka. Pro nás to bylo zajímavé, ale pro Berlíňany z obou stran to muselo být depresivní, zvlášť když měli na druhé straně příbuzné a známé.

Východní Berlín jsem poznala už jako studentka gymnázia. V Treptovském parku jsme se klaněli Sovětskému vojáku – Osvoboditeli, v Pergamonmuseu jsme obdivovali Pergamonský oltář a Ištařinu bránu a z televizní věže jsme se snažili dohlédnout do Západního Berlína. Moc jsme netušili, že se tam jednou podíváme. Že přes Braniborskou bránu budou jednou korzovat hlavně turisté, protože na druhé straně vlastně celkem nic není (tedy je tam jenom ohromný park). Netuším, co se stalo s mými vrstevníky, studenty Klement-Gottwald-Oberschule v Berlíně – Treptově. Doufám, že si aspoň užili pád Zdi a sjednocení. Snad je nepohltila Ostalgie jako řadu lidí v bývalém NDR.