Článek
Tak, jak se vyjádřila Květuška ve slavném filmu Adéla ještě nevečeřela, i já „jsem dcera národa Jana Žižky“, ale asi bych přeháněla, kdybych tvrdila, že Jan Žižka byl hrdinou mého dětství. Nicméně jsem se s ním seznámila velmi brzy, i když jsem o tom ještě nevěděla. Narodila jsem se totiž na Žižkově, bydleli jsme v Rokycanově ulici a už jako malé miminko v kočárku mě vozili na procházky nahoru na vrch Vítkov, který se po slavném vojevůdci, jehož socha se na tomto kopci nachází, také někdy nazývá Žižkov. Od úmrtí vojevůdce letos v říjnu uplyne 600 let.
V kočárku u Památníku
Když jsem potom začala chodit do školy, chodili jsme často v rámci výuky dějepisu do kina na „husitskou trilogii“, tedy filmy režiséra Otakara Vávry Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, které byly natočeny v padesátých letech dvacátého století na námět románů Aloise Jiráska. Hlavní role ve všech těchto filmech hrál Zdeněk Štěpánek, tedy nejen Jana Žižku, ale i Jana Husa. Ty filmy byly opravdu úžasné, i když byly později kritizovány za poplatnost komunistickému režimu. Ale hrály tam stovky opravdových koní a lidí v komparsu. Nebylo to jako dnes, kdy je možné natočit bojové scény jen s několika koni a jezdci a potom je v postprodukci násobit. Sice nevím, jak se to prakticky dělá, ale chápu, že sehnat tolik koní a jezdců, jak to bylo možné ještě v padesátých letech, kdy kůň byl ještě velmi běžné hospodářské zvíře, by dnes bylo obtížné, ne-li nemožné. Právě ve filmu Proti všem je zobrazena scéna z bitvy na Vítkově, nejslavnější vítězné bitvy Jana Žižky. Ukázky se dají najít na YouTube. Nový film o Janu Žižkovi, který ale nečerpá z nejslavnější doby jeho života, jsem neviděla.
Smrt Jana Žižky z Trocnova od Adolfa Liebschera
Na gymnázium jsem se opět vrátila na Žižkov a sice na Gymnázium na Pražačce. Protože kopec Vítkov byl v docházkové vzdálenosti, chodili jsme tam docela často. V rámci výuky jsme navštívili Národní památník, který tehdy byl ještě pohřebištěm komunistických funkcionářů, nicméně mumie Klementa Gottwalda již byla zpopelněna. Samozřejmě jsme obdivovali sochu Jana Žižky, prý největší jezdeckou sochu na světě o výšce 9 metrů. Od památníků také často startovaly nebo tu končily etapy Závodu míru, kde jsme jako studenti dělali diváky. Škoda, že už se u nás takové závody nejezdí. Cyklistika je sice v Česku velmi populární, ale mezinárodní závody naši silniční cyklisté moc nevyhrávají.
Cestou k Památníku v době startu Závodu míru
Letos jsem se v Národním památníku byla po letech zase podívat. Tehdy byl ještě součástí Národního muzea, od června 2024 je nicméně součástí Vojenského historického ústavu. Expozice, kterou jsem tu v dubnu 2024 viděla, je uzavřena. Nová expozice by měla být otevřena na podzim příštího roku, ale čeho se bude týkat, to netuším. Jen doufám, že ji vojenští historici připraví tak, aby zahrnovala nejen vojenskou historii, přestože ta je, bohužel, stále přítomna v obecné historii všech lidí, ať se jedná o dobu dávno minulou, nebo současnost. V době před rokem 1989 a i nějakou dobu poté se mluvilo hlavně o odzbrojení. To se v Evropě dost povedlo. V posledních letech ovšem zbraně neničí jen pyrotechnici při jejich likvidaci nebo zub času při jejich přirozeném stárnutí, ale jsou ničeny při jejich používání, zároveň s životy lidí a stavbami.
Jan Žižka byl největší český vojevůdce, ale nebyl vůdcem oficiálního vojska. Umřel před šesti sty lety, ale od té doby se narodily tisíce jiných vojevůdců, i když až na výjimky ne v českých zemích. Všichni si na začátku své kariéry myslí, že budou úspěšní, ale vždycky, když jeden vyhraje, jiný musí prohrát. Po konci války by se obě strany měly dohodnout na rozumném způsobu dalšího fungování a nesnažit se co nejvíc pomstít. Ale obávám se, že to není v lidské přirozenosti. Lidé až na výjimky nejsou rozumní.
