Článek
Co jsme vlastně chtěli v roce 1989? Nemyslím tím jenom listopad, kdy jsme stáli na náměstích a zvonili klíči. Myslím tím celý ten rok, který začal v lednu a skončil vlastně volbou Václava Havla prezidentem dvacátého devátého prosince. Potom se už jenom slavilo.
Tehdy nám konečně došlo, že už to tak dál nejde. Zároveň jsme cítili, že je díky situaci ve světě šance na změnu. Chtěli jsme se mít tak dobře, jako se měli lidé na Západě. Viděli jsme to ve filmech, které se u nás promítaly a taky v katalozích západních zásilkových obchodů, které se k nám dostávaly. Věřili jsme, že když se zbavíme komunistů, vybereme si lepší správce státu a vrátíme se do doby kapitalistické prosperity, kterou v roce 1989 už málokdo pamatoval.
Evropa hned
Líp se chtěli mít i členové KSČ (pro mladší – Komunistická strana Československa, vedoucí síla státu), například lidé, jako byl tehdy Andrej Babiš, v té době pracující na obchodním zastoupení podniků zahraničního obchodu v Maroku. Jsem si dost jistá, že kdyby tehdy nedošlo ke změně režimu, nebyl by dnes českým podnikatelem (a politikem), ale malým kapitalistou někde ve Švýcarsku nebo ve Francii. Na základní kapitál si v Maroku šetřil z „diet“. Ale ke změně došlo a pro podnikání na teritoriu bývalého Československa stačil menší kapitál.
Ale samozřejmě lidí jako je on moc nebylo. Nějaké větší peníze si za komunistů mohli vydělat právě jen někteří pracovníci zahraničního obchodu (kteří za to platili členstvím v KSČ a spoluprací s STB), zelináři a jiní šmelináři a veksláci. U šmelinářů a veksláků byl ovšem ten problém, že v normálním právním režimu, který po Listopadu posléze nastal, neuměli fungovat.
Co chceme
S jedním takovým člověkem, bývalým vekslákem (pro mladší – veksláci nakupovali takzvané bony – poukázky na nákup západního zboží ve speciálních obchodech zvaných Tuzex - od lidí, kteří je získali legálně a dále je se ziskem prodávali těm, kteří neměli to štěstí) jsem se setkala před koncem 90. let. Podnikat byl zvyklý už v době, kdy v Praze veksloval. Ale potom si pořídil autosalon v menším městě a potřeboval financování. Tehdy už bylo možno získat financování od banky pouze za podmínek, že podnikatel měl v pořádku účetnictví a daně. Majitel autosalonu tedy upravil daňová přiznání několik let zpátky a doplatil daně. Úvěr dostal a pokud vím i splatil, ale minulost ho stejně dohnala. Údajně měl dluhy u jiného podnikatele a objednal si jeho vraždu, kterou však najatý „vrah“ nevykonal, ale ohlásil, takže majitel autosalonu byl odsouzen k vysokému trestu za přípravu nájemné vraždy.
Řadě lidí se v devadesátých letech podařilo prosadit, ale většině chyběl kapitál, který by mohli mít, kdyby všem podnikatelům, malým i velkým, nebyly jejich podniky odebrány. Spoustu podniků sebrali už dříve nacisté židovským podnikatelům, které navíc ještě fyzicky zlikvidovali. Zbytek podnikatelů byl vyvlastněn už po válce, Němci byli odsunuti a velcí vlastníci vyvlastněni ještě před nástupem komunistů. Následně byli znárodněni i ti nejmenší podnikatelé. Zemědělci, pokud nebyli vyvlastněni, byli nuceni vstoupit do družstev. Takže u nás všechno, co mohlo po listopadu sloužit pro rozvoj podnikání, držel koncem roku 1989 stát.
Díky kolektivní (státní) správě byla většina podniků v osmdesátých letech už v dezolátním stavu, a i když ještě stavebně třeba dobře držely, technologie byly převážně sto let za opicemi. V jedné takové firmě jsem v osmdesátých letech pracovala. Tahle firma vyšla původně z prvorepublikové firmy Srb a Štys, která byla po válce znárodněna. V osmdesátých letech státní firma dodávala výrobky už jen do SSSR. Tam ještě brali všechno. Lidé, kteří ve firmě pracovali, věděli dobře, jaká je situace. Moderní výrobky, které nebyly spotřebním zbožím, nemohly západní podniky legálně prodávat do komunistického bloku, a tak tyto výrobky obstarávaly podniky zahraničního obchodu (ano, takové podniky v zahraničí zastupoval i Andrej Babiš) takzvanou „zvláštní cestou“. Následně se výrobek rozebral a technici se pokusili navrhnout něco víceméně stejného, což by se mohlo dodávat do zemí RVHP (pro mladší čtenáře - Rada vzájemné hospodářské pomoci – něco jako (západo)Evropské Společenství, ovšem ve skutečnosti organizace, která rozdělovala mezi země východního bloku výrobní programy, aby každá země něco dělala a nikdo jí nekonkuroval).
A tak se komunismus i díky neschopnosti československého státu v listopadu 1989 zhroutil. Většina státních firem nebyla konkurenceschopná. Žádný druh privatizace nemohl zabránit jejich krachu. Stesky lidí, kteří pracovali v krachujících firmách a kteří dnes viní z jejich krachu nynější český stát nebo dokonce jednotlivé politiky, se míjí svým cílem. Vinit by měli hlavně ty, kteří nás po skončení druhé světové války zavedli do náručí sovětských soudruhů a způsobili „Vítězství pracujícího lidu“, a tím vyvlastnění veškerých soukromých podniků, a to i těch nejmenších. Tím definitivně zanikl soukromý kapitál a postupem času i ochota lidí podnikat. Ta ochota se po Listopadu obnovila jenom částečně a dnes v době globalizace je start nových podniků podstatně těžší. Nového Baťu ani Kolbena nebo Waldese už mít nebudeme. O co nás připravil Hitler, Stalin a Gottwald, to už nenahradíme.
Špálovka
Podklady:
