Zkušenosti žákyně z roku 1968

Budova školy byla postavena ještě koncem 19. století, tedy v době, kdy vzrostly nejen požadavky na vzdělávání mládeže, ale i na počet žáků, které bylo třeba umístit. Dnes je tam Anglické gymnázium. V roce 1968 škola vypadala skoro tak, jak ji v roce 1890 postavili. Ve třídách byla vysoká násypná kamna, ve kterých zatápěl pan školník. Lavice byly staré, opatřené kalamáři, ale psali jsme už plnicími pery a propiskami.

V lednu 1968 jsme začali vnímat, že se něco děje, vzrušení bylo patrné v rodině i ve škole. Naši učitelé mluvili ne jen o Leninovi, ale i o Masarykovi, taky proto, že byl rok padesátého výročí vzniku Československé republiky. Na školní výlet jsme tenkrát jeli do Lán, kde je Masarykův hrob. V lánském zámku v informačním středisku prodávali různé památky na Masaryka, například reprodukci jeho jezdeckého obrazu, kterou jsem si koupila. Otevíralo se Letecké muzeum ve Kbelích a náš děda, který byl jedním ze zakládajících pracovníků československého leteckého průmyslu, do muzea dával historické fotografie.

Přišly prázdniny. S rodiči a dalšími známými jsme byli v kempu u Jinolických rybníků. Chodili jsme na výlety do skal a na zámek Humprecht. Potom jsme se vrátili do Prahy. Začali jsme se připravovat na návrat do školy. Naši rodiče odjeli do lázní a my se sestrou jsme zůstaly doma s babičkou a dědou. Když u vrátek zazvonil cizí člověk, bylo to velké překvapení, a tak jme zavolali babičku. Pán jí řekl, že přichází se vzkazem od jejího staršího syna Jirky, o kterém od roku 1948 nebyly žádné zprávy. Dozvěděli jsme se, že žije v Západním Německu.

21. srpna ráno nás jako každý den budila babička, naši rodiče už byli v práci. „Holčičky, jsme okupovaní, bude válka.“ Tu větu nikdy nezapomenu. Válka, jak ji zažila babička v době první i druhé světové války, sice nepřišla, ale ve studené válce jsme žili v té době už dvacet let. Situace se v roce 1968 zhoršila v tom, že u nás už nebyli jen sovětští poradci, ale také statisíce jejich vojáků.

Když jsme začali od září znovu chodit do školy, byli ještě všude. Kousek od naší školy teče Rokytka a „chlapci v železných maringotkách“ u ní parkovali a brali z ní vodu na čaj. Nevím, na kolik byla voda v říčce kontaminovaná, ale sovětský člověk je odolný a něco jako koliformní bakterie ve vodě ho nemůže nikterak poškodit. Navíc měli vařiče a vodu si převařovali a dělali si čaj. Před zimou zmizeli, někteří do kasáren, ze kterých vyhnali československou armádu, a někteří zpátky do NDR, odkud mnozí přijeli.

Naše třídní paní učitelka, která s námi v roce 1968 byla u hrobu Tomáše Garrigue Masaryka, po prázdninách nedorazila. Emigrovala do Švýcarska . Někdy v roce 1970 někteří naši další oblíbení učitelé ve škole skončili. O jejich dalším osudu mi není nic známo.

Rusky jsem se nicméně naučila. Několik let poté jsem jako studentka pracovala jako průvodkyně sovětských turistů v Československu a několikrát jsem v osmdesátých letech jako průvodkyně navštívila i Sovětský svaz. Zkušenost k nezaplacení.