Článek
Záměrně používám toto její jméno, které odkazuje na její původ do města Magdala, nacházejícím se na západním břehu Genezaretského jezera v Izraeli, jež v překladu znamená Věž. Ekvivalentem k němu je i jméno Migdál. Archeologický výzkum prokázal, že osídlení tohoto místa spadá do 2. – 1. století před naším letopočtem a skončilo během 3. století našeho letopočtu. Historické prameny hovoří o vesnici, ale i o dochovaném městě, které disponovalo vlastním vodovodem napájeným z Genezaretského (Galilejského) jezera a pramene pod horou Arbel, a kde stávala starověká synagoga zvaná Migdalská. Svědectví o existenci Magdaly spadá i do období křížových výprav, kdy patřila do Jeruzalémského království. Dům Marie Magdalské navštívil v roce 1283 jistý Burchard z Hory Sionu. Během následujících staletí dochází k úpadku a destrukci staveb. Ještě před arabsko-izraelskou válkou v roce 1948 zde stála arabská vesnice al-Majdal, která byla ale touto válkou zničena a poté opuštěna.
Zobrazena je na stovkách obrazů. Zasvěceny jí byly desítky kostelů a kaplí. Jedna z nejznámějších a zároveň nejtajemnějších biblických postav. Nesla si nálepku ženy posedlé démony, nevěstky, ale byla jí přisuzována i role manželky Ježíše Nazaretského. Její příběh se během uplynulých dvou tisíců let proměňoval, ale ať byla proklínána či vyzdvihována, nikdy neupadla v zapomnění.
Marie Magdalena, Maří Magdalena, Marie Magdalská…ta z Magdaly. Podle Nového zákona byla jednou z žen, které doprovázely Ježíše Nazaretského na konci jeho života. Objevuje se i v některých apokryfech.
Na scénu vstoupila jako žena, k jejímuž jménu byla přidána poněkud silná specifikace. Dle Lukášova evangelia byla zbavena sedmi démonů, ale také pomazala drahocenným olejem Ježíšovy nohy během jeho návštěvy ve farizejově domě. To ale udělala i jiná Marie, sestra Marty a Lazara, alespoň to pro změnu tvrdí evangelium podle Jana. Marie Magdalská je ale zaměňována i za Marii z Betánie. Zdá se, že Nový zákon je plný Marií, a kdo se v tom pak má vyznat.
Lukáš o ní mluví jako o ženě, která oddaně doprovázela Ježíše Nazaretského a jeho učedníky, zmiňuje ji i v souvislosti s jeho ukřižováním, pohřbem a zmrtvýchvstáním.
Lukášovo, Matoušovo, Markovo, a nakonec i Janovo evangelium, hovoří o tom, že stála pod křížem společně s dvěma dalšími ženami, Pannou Marií, Ježíšovou matkou, a Marií Kleofášovou. Ráno po sobotě pak šla s dalšími ženami k Ježíšovu hrobu, aby pomazaly jeho tělo, ale kámen byl odvalený a hrob prázdný. Zjevil se jim anděl, který zvěstoval, že Ježíš vstal z mrtvých a ony by to měly jít sdělit jeho učedníkům. Cestou od hrobu pak Ježíše potkaly a hovořily s ním. Podle Janova evangelia, šla k hrobu Marie Magdalská sama, našla jej prázdný, a když před ním zůstala stát, zjevil se jí Ježíš, kterého nejprve nepoznala a spletla si jej se zahradníkem. Když jí ale prozradil, kým je, oslovila jej aramejsky „Rabbuni“, což znamená „Mistře“. Ježíš ji varoval, aby se jej nedotýkala a šla vše oznámit apoštolům. Více se už o ní v Novém zákonu nedozvíme.
Dočíst se o ní ale můžeme v několika gnostických spisech ze 3. a 4. století našeho letopočtu. Texty v kopštině se našly v roce 1945 v Nag Hammadi v horním Egyptě. Jedná se údajně o tak zvané Mariino evangelium, v němž Marie Magdalena vypráví apoštolům, co jí ve snu řekl Ježíš, přičemž Petr s Ondřejem to odmítnou a obviní ji ze záměny myšlenek.
Můžeme si ale z biblických nebo gnostických textů udělat obrázek o tom, kdo a kým Marie Magdalská byla?
Krásná žena s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Velmi spoře oblečená nebo s odhalenou hrudí. Se šperky a zrcadlem v ruce jako atributy marnivosti. Jindy zcela zahalená do dlouhých vlasů, sedící v jeskyni jako kajícnice před křížem a lebkou. Klečící na kalvárii u paty kříže, nebo stojící za Pannou Marií. Často plačící, vztahující ruku k Ježíšovi. Účastna Ježíšova snímání z kříže. Oplakává jej při pohřbu. Nese dózu s mastí, ze které potírá Ježíšovy nohy. To je jen několik jejích podob, kterými jí vyobrazili nejrůznější světoví umělci.
Z Nového zákona se žádné podrobné informace o rodinném původu Marie Magdalské nedozvíme. Její příjmení se ale obvykle považuje za odkaz na město Magdala na západním břehu Genezarestského (Galilejského) jezera, což by mohlo znamenat, že pocházela z tohoto místa. Magdala byla obchodním centrem rybářů, které se řecky nazývalo Tarichea. Z Bible se nedozvíme ani žádné přesné informace o jejím vzdělání ani o tom, zda třeba vykonávala nějakou profesi. Jelikož ale následovala Ježíše a poskytovala mu materiální podporu, dá se předpokládat, že vlastnila nějaký majetek a byla tedy bohatá.
Raní křesťané hovoří o Marii Magdalské jako o ženě, k níž měl Ježíš silné pouto a kterou jeho „mužští učedníci odmítali, protože to byla žena“. Podle tvrzení Elisabeth Polcerové, odborné asistentky biblických studií na Villanova University v Pensylvánii, „však není Máří Magdalská nikdy zmiňována ve vztahu k muži jako mnoho jiných žen. Z toho můžeme usuzovat, že to byla žena nezávislá“. A to všechno by pak znamenalo, že se na ni, jako na samostatnou nezávislou a zaopatřenou ženu, muži dívali s notnou dávkou despektu. Nabízí se otázka, jak nezávislost a zaopatření získala. Mohla být dcerou bohatého otce, který jí majetek odkázal, nebo vdova po zesnulém majetném manželovi. Nikde není zmiňován její věk, ani to, jaké byly její rodinné poměry.
Možná za to mohla právě závist, kdo z Marie Magdalské učinil „hříšnici posedlou démony“. A tento mýtus navíc ještě víc přiživil papež Řehoř I., který v roce 591 učinil z Marie Magdalské nevěstku, když ji omylem zaměnil za postavu „hříšnice“ z Janova evangelia.
S Ježíšem se mohla seznámit během jeho cesty ke Genezaretskému (Galilejskému) moři, kam údajně „přišel spasit hříšníky“.
Podle evangelistů Matouše, Marka, Lukáše i Jana, patřila Marie Magdalská do nejužší družiny Ježíše Nazaretského. Podle gnostických evangelií byla dokonce jeho manželkou. V textu známém jako Evangelium Ježíšovy ženy, což je možný přepis koptského textu z 2. poloviny 2. století, Ježíš některému ze svých učedníků říká „o své ženě Marii“. Koptové žijící v Egyptě, přijali křesťanství v prvních stoletích. Jasné je to, že v době vzniku křesťanství existovala početná skupina lidí, která věřila, že Ježíšovou ženou byla pravděpodobně Marie Magdalská, i když z koptského textu není přímo zřejmé, že s ní byl ženatý.
O Marii Magdalské jako o Ježíšově manželce se přímo nepíše ani v tak zvaném Mariině evangeliu, datovaném do 2. poloviny 2. století a počátku 3. století našeho letopočtu. Marie je zde ale tou, kterou Ježíš velmi miloval jako žádnou jinou ženu a Marie zde vystupuje v roli jeho nejbližšího učedníka.
O tom, že by byl Ježíš ženatý, se nepíše ani v Bibli, ale z mnohých pasáží evangelií je možné vypozorovat, že mezi sebou měli velmi úzký, možná intimní svazek.
Ježíš se stal smyslem jejího života a ona se stala jeho věrnou a milující duší. Zůstala mu věrná, a neopustila jej ani v té nejtěžší chvíli, na jeho křížové cestě. Stála i pod křížem, kde chyběli všichni apoštolové.
Další zprávy po ukřižování, o ní spadají už spíše jen do legend a neověřených informací. Všechny se ale shodují v tom, že opustila Jeruzalém. Podle některých odešla společně s Lazarem do Francie, do Provance, kde hlásali křesťanství. Tam pak údajně žila jako poustevnice posledních třicet let svého života v jeskyni asi 35 kilometrů východně od Aix-en-Provence, kde i kolem poloviny 1. století zemřela.
Podle jiných společně s apoštolem svatým Janem zamířila do Efezu, kde i zemřela a je pohřbena.
A jak to bývalo v raném středověku zvykem, ostatky svatých nebyly nechány k poklidnému spočinutí v místě pohřbu, ale byly vyzdvihnuty a přenášeny na jiná místa. A nejinak se tomu dělo údajně i s ostatky Marie Magdalské. Jedna legenda hovoří o tom, že na přelomu 10. století byly její ostatky přeneseny do Konstantinopole, a druhá, že v 11. století během křížových výprav byly odvezeny do Vézelay v Burgundsku. Další legenda mluví o tom, že přímo v Saint-Maximin-la-Sainte-Bauma má být uložena její zčernalá lebka, naposledy analyzovaná v roce 1974, přičemž se jedná o jednu z nejcennějších relikvií katolické církve. Vědci podle jejího zkoumání došli k závěru, že jde o ženu, která žila v 1. století, měla okolo padesáti let, tmavě hnědé vlasy a nepocházela z Francie. Nebylo však možné určit, zda jde skutečně o lebku Marie Magdalské.
Díky těmto pověstem vznikla ve Francii dvě poutní místa, a to Vézelay a Saint-Maximin-la-Sainte-Baume.
Zajímavá je také její údajná levá ruka, která se má nacházet v klášteře na hoře Athos v Řecku a která má vydávat líbeznou vůni i tělesné teplo a konat zázraky.
Při hledání po tom, zda dané osoby v minulosti skutečně žili či nikoli, vědci nevycházejí jen z písemných pramenů. Důležitým zdrojem informací je pro ně archeologický výzkum, který již v minulosti přinesl významné objevy, právě i z biblického světa. Takový archeologický důkaz o existenci určité historické osoby musí mít ale třeba podobu nápisu na kameni. A protože žádný takový důkaz zatím neexistuje, o Marii Magdalské se už asi ale bohužel nikdy nic víc nedozvíme. Její příběh je ale velice zajímavý a nabízí pohled na dějiny křesťanství. Lze říci, že Marie Magdalská se zařadila mezi jednu z nejdůležitějších postav Nového zákona, která je uctívaná jako světice. Je obrazem zdánlivě ztraceného života, který se skrze Ježíše Nazaretského stává životem silně prožívané lásky. Atributem Marie Magdalské se stala lebka, jako symbol pouště a lidské pomíjivosti.
Přesné datum a okolnosti smrti Marie Magdalské nejsou známy. Její památku si však lidé připomínají 22. července, kdy slaví svátek. Během něj se doporučovalo stříhat vlasy zvláště těm, kteří je chtěli mít ještě delší. Nedoporučovalo se ale koupat, protože by koupajícího stáhly pod vodu Mariiny dlouhé vlasy. Neuzavíraly se sňatky, protože sňatek uzavřený v tento den, přinášel smůlu.
Příběh Marie Magdalské…hříšnice, kajícnice, i světice, si znovu budeme moci připomenout za pár dnů, na Velikonoce, jako důkaz oddanosti a lásky, které překonají věky.
