Článek
O tom, že Viktorie, která vládla Spojenému království Velké Británie a Irska 63 let a 7 měsíců, a jejíž doba se nazývá viktoriánské období, se vůbec nemusela stát královnou, se moc nemluví. A přesto se to mohlo docela dobře stát. Stačilo, aby se její strýc Vilém IV. nerozvedl, a ona by tak nikdy neusedla na královský trůn. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.
Příběh, který se na pozadí toho všeho odehrává, připomíná něčím červenou knihovnu, ale zároveň i antickou tragédii. City ustupují pragmatičnosti, štěstí rozumu a osudy hlavních aktérů nakonec plynou v sebeobětování a téměř nenaplněných životech. Cherchez la femme.
Jmenovala se Karolina Charlotta Dorothea von Linsingen. Světlo světa spatřila 27. listopadu 1768 v Hildesheimu v rodině generála Johanna von Linsingen, který se řadil mezi hanoverskou šlechtu. Hannoversko náleželo v 18. století k britským državám a Johann byl častým hostem na britském královském dvoře. Tehdejší britský panovník Jiří III., měl za manželku, Charlottu Mecklenburg-Strelitz, a jejich, v pořadí třetí syn, se jmenoval Vilém. Bylo více než jisté, že nástupnictví na trůn má zajištěno nejstarší Jiří, případně starší Frederik, a možná proto začal Vilém již ve třinácti letech sloužit u královského námořnictva jako lodní poddůstojník.
Když v Americe vypukla válka za nezávislost, sloužil právě v New Yorku, což se hodilo George Washingtonovi, který měl v úmyslu prince unést. Tato informace se však donesla k Britům, a Viléma začala na každém kroku doprovázet stráž. V roce 1785 se stal poručíkem a kapitánem na lodi HMS Pegasus. O rok později, v roce 1786, byl převelen do Indie, kde sloužil pod velením Horatia Nelsona, který se stal jeho blízkým osobním přítelem. Celou tu dobu se zároveň snažil, aby stejně tak, jako jeho dva starší bratři, získal titul vévody a díky tomu si zajistil stálý příjem. Jiří III. s tím ale nesouhlasil. Ovšem jen do okamžiku, kdy se Vilém začal ucházet o místo poslance v Dolní sněmovně. Poté Jiří III. povolil a v květnu 1789 jmenoval Viléma vévodou z Clarence a St Andrews a hrabětem z Munsteru. Vilém ale přesto do Parlamentu pronikl a hned jeho první projev, se kterým vystoupil, byl příliš odvážný a revoluční, protože v něm mimo jiné žádal větší podíl na vládě pro chudé vrstvy společnosti a větší volební právo pro prosté občany. V době, kdy ve Francii probíhala Velká francouzská buržoazní revoluce a korunované hlavy padaly pod gilotinou, nebyly takové řeči vůbec na místě a pronášet je, představovalo nebezpečí. A tak byl Vilém v roce 1790 „odeslán na prázdniny“ do Hannoveru, k rodinnému příteli královské rodiny, generálu Johannu von Linsingenovi, aby tak zvaně přišel na jiné myšlenky. A to se vlastně podařilo.
Na scénu vstoupila Karolina Charlotta Dorothea von Linsingen, generálova dcera, a Vilém se do ní zamiloval. A ona jeho lásku opětovala. Ačkoliv bylo více než jasné, že Vilém nikdy na trůn neusedne a nestane se panovníkem, přesto oba věděli, že i tak je jejich vztah díky nerovnosti původu, nemožný. Konvencím se ale nakonec postavili a 12. srpna 1791 uzavřeli tajný sňatek v lesní kapli ve Welsede nedaleko Pyrmontu. Jejich manželství nešlo ovšem dlouho skrývat, a tak, když pravda o něm vyšla najevo, vypukl skandál. Konvence společnosti byly pro takovýto vztah nepřekonatelné. Britská královská rodina, zejména královna Charlotta, odmítla Karolinu přijmout, a mladí manželé se ocitli pod velmi silným tlakem. Karolina byla v té době navíc těhotná. Jako jediné východisko ze svízelné situace se ukázal rozvod. Vilém zřejmě nechtěl přijít o svoje výsady člena královské rodiny, protože pokud by Karolinu doopravdy miloval, stál by jistě při ní, a neopustil ji. Karolina, byť s manželem čekala dítě, byla nucena přijmout jeho rozhodnutí a souhlasit s rozvodem, který se konal v roce 1792. V důsledku všech těchto neblahých událostí nakonec Karolina dne 12. listopadu 1792 předčasně porodila. A ač se jí narodil chlapec, bylo jí řečeno, že dítě při porodu zemřelo. Ve skutečnosti byl pod jménem Hans Georg Meyer dán na výchovu do bohaté židovské rodiny. Krátce po porodu se cesty obou, nyní již rozvedených manželů, definitivně rozcházejí. Kdyby se tak nestalo, mohla se z Karoliny později stát britská královna a její a Vilémův syn by byl oficiálním následníkem trůnu. Ale, protože kdyby neexistují, zasáhl do životů obou opět osud.
Zvláště pro Karolinu musela být celá záležitost týkající se nevydařeného manželství, následného rozvodu i předčasného porodu, natolik traumatizující, že záhy vážně onemocněla, údajně nervovou chorobou, při níž upadala do mdlob a do takového stavu, že ji i zkušení lékaři považovali za mrtvou. Jediný, kdo nevěřil tomu, že zemřela, byl doktor Adolf Meineke, který nedovolil, aby byla pohřbená. A jeho teorie se záhy ukázala jako pravdivá, protože Karolina se z podivných mdlob po několika dnech probrala. Tímto svým rozhodnutím získal jednak slávu a uznání v lékařských kruzích, ale zároveň i vděčnost a náklonost Karoliny. Osudem těžce zkoušená žena se za něj posléze provdala.
Manželé se poté rozhodli opustit Hannoversko. Nejprve žili v Berlíně a později se usadili na Moravě v Blansku. Adolf Meineke zde přijal místo vrchního důlního rady v podnicích starohraběte Huga Františka Salma. Společně s Karolinou žili na blanenském zámku a narodila se jim dcera Henrietta. Právě na blanenském zámku vznikly i literárně zajímavé dopisy, adresované přátelům, v nichž Karolina popisovala svoje osudy, i smutný konec prvního manželství. Součástí dopisů byly i verše, které dokazovaly, že jejich autorka byla nadanou básnířkou. Dopisy i verše byly publikovány v roce 1880, tedy více jak šedesát let po Karolinině smrti.
„Na řetěz duší ji zde nikdo nepřiková.
A staré rány zmizí, jako zlý sen zrána.
Tam platí už jen to, co každý v srdci chová.
Tam může milovat a být zas milována.“
Rodina Meinekeových později z Blanska odešla. Karolina se sem ale často vracela na návštěvy za svou dcerou Henriettou, která se provdala za správce blanenských železáren Karla Teubnera. Jedna z těchto návštěv se jí ale stala osudnou, protože během ní, ve svých pouhých 46 letech, 31. ledna 1815, zemřela. Pohřbena byla na hřbitově u kostela sv. Martina. Její hrob se ale, na dnes již zrušeném hřbitově, nezachoval. To, že zde osudem těžce zkoušená Karolina našla poslední útočiště, připomíná pamětní deska, která sem byla osazená na konci 19. století. Po roce 2000 vznikl i památník, který ji připomíná. A připomíná ji i rozárium vytvořené ve tvaru jejích iniciál s vysazenými růžemi odrůdy Caroline Blank, které symbolicky odkazují na Karolinino jméno. Kde ale skončily její kosti, se už nikdy nedozvíme, a ač by se mohlo zdát, že její pohnutý příběh upadl v zapomnění, není tomu tak. Přezdívají jí tady „královna z Blanska“ a místní její životní příběh znají. Aby také ne, když jde o osud ženy, která se mohla stát královnou nejmocnější země tehdejšího světa…královnou anglickou.
Karolinin syn, který žil pod jménem Hans Georg Meyer, o svém původu ani rodičích nic nevěděl, a přitom stačilo málo a mohl usednout jako příští panovník na britský trůn. Svůj život prožil v Hannoveru, kde 19. listopadu 1863 ve svých jednasedmdesáti letech zemřel.
A Vilém? Skoro by se dalo říct, že se mu osud za to, jak se vůči Karolině a prvorozenému synovi zachoval, pomstil. Uvádí se, že již od roku 1791 udržoval poměr s irskou herečkou Dorotheou Blandovou, která později přijala jméno Dorothea Jordan. A to by tedy znamenalo, že s ní udržoval poměr již v době, kdy se „zamiloval“ do Karoliny Charlotty Dorothei von Linsingen. A zatímco s Karolinou, se, byť oženil, a záhy rozvedl a zřejmě věděl i o tom, že jejich narozený syn nezemřel, ale byl dán na vychování, s Dorothenou Jordan udržoval milenecký vztah více jak dvacet let! Narodilo se z něj celkem deset nemanželských dětí.
Podruhé se Vilém oženil až ve věku dvaapadesáti let, v roce 1817 a jeho manželkou se stala princezna Adelheid von Sachsen-Meiningen, která byla o osmadvacet let mladší než on. Za zmínku možná stojí, že to bylo dva roky po smrti jeho první ženy Karoliny Charlotty Dorothei von Linsingen. Manželství Viléma a Adelheid ale zůstalo bezdětné. Adelheid vlastně porodila čtyři děti. Nejstarší dcerka zemřela těsně po porodu. Při dalších dvou porodech se děti narodily mrtvé. Poslední narozená dcerka sice porod přežila, ale zemřela v necelých čtyřech měsících věku. Zdá se to jako podivný zásah osudu. Dítě, které Vilémovi porodila Karolina bylo prohlášeno za mrtvé, a nyní, když by si děti tolik přál, všechny zemřely.
Vilémův otec, král Jiří III., byl v roce 1811 postižen záchvatem duševní nemoci a princem regentem se stal Vilémův nejstarší bratr Jiří, který po otcově smrti nastoupil na trůn jako Jiří IV., a setrval na něm až do své smrti v roce 1830. A protože již v roce 1827 zemřel Vilémův starší bratr Frederik, který by byl oficiálním nástupcem Jiřího IV., ujal se vlády Vilém. Dcera Jiřího IV. Charlotta Augusta, která by v následnictví také přicházela v úvahu, zemřela v roce 1817 po porodu mrtvého dítěte. A Frederik žádné děti neměl.
Vilémovi bylo v době usednutí na trůn 64 let, a stal se posledním mužským panovníkem z Hannoverské dynastie. Na rozdíl od svého zesnulého bratra Jiřího, který se nejraději zdržoval na hradě Windsor, si Vilém oblíbil Londýn a Brighton. Během své vlády se nevzdal svých liberálních teorií o řízení státu. V anglických koloniích bylo zrušeno otroctví, byla zakázána práce dětí a posíleno volební právo pro chudší voliče. A i když se nezapojoval do politiky tak výrazně jako jeho bratr, byl posledním britským monarchou, který jmenoval předsedu vlády v rozporu s přáním parlamentu. Vilém IV. zemřel na zástavu srdce dne 20. června 1837 na Windsorském hradu, kde byl také pohřben. Jelikož nezanechal žádné žijící legitimní potomky, protože s nemanželskými dětmi vzešlými ze svazku s Dorotheou Jordan, se nedalo počítat, stala se následnicí na britském trůnu princezna Viktorie z Kentu, jediná dcera jeho mladšího bratra Eduarda, vévody z Kentu a Strathearnu. Hannoverské království ovšem vyžadovalo následnictví po mužské linie, a tak se následníkem v Hannoveru stal jeho bratr Ernest Augustus.
A tak se uzavírá příběh, který možná na začátku zdánlivě vypadal jako z červené knihovny, ale ve skutečnosti v něm nad láskou a štěstím zvítězila pragmatičnost. Kdyby se Vilém s Karolinou nerozvedl…kdyby jejich syn usedl na britský trůn…pak by na něj nikdy neusedla Viktorie…a všechno bylo jinak. Ale protože kdyby neexistují, stalo se všechno tak, jak se stalo. Podíváme-li se ale na ten příběh blíže, uvidíme v něm možná opravdu neviditelný zásah osudu, před kterým nešlo uniknout.
A tak, zatímco Vilém po smrti spočinul ve Windsdoru, jeho prvorozený syn v Hannoveru, Karolina našla místo svého posledního odpočinku v Blansku, kde pokud vyslovíte její jméno, o ní mluví jako o „královně z Blanska“.
