Článek
Narodila se 26. června 1895 v Úmoníně jako Marie Immaculata Brandisová. Jméno Immaculata, neboli „Neposkvrněná“, si zkrátila na Lata. Pocházela vlastně z dvojčat. Její sestra Marie Kristýna si pro změnu říkala Týna.
Brandisové pocházejí z Tyrolska a řadí se mezi starý šlechtický rod, jehož stopy lze vypátrat až do 13. století. Latin otec Leopold hrabě Brandis byl c. k. komoří a podplukovník husarů v záloze. Brandisové byli příbuzensky propojeni i s rodem Kinských, kteří byli milovníky koní a za zmínku stojí, že Oktavián Josef hrabě Kinský byl jedním ze zakladatelů Velké pardubické steeplechase.
Latě a Týně byly dva roky, když se rodina přestěhovala z Úmonína do Řitky, do zámečku, který byl součástí věna jejich matky Johany, rozené von Schäffer.
Jelikož si hrabě Brandis zřídil vlastní chov koní, začaly se obě sestry od osmi let učit jezdit. Lata navíc spolu s otcem navštěvovala od malička dostihy ve Velké Chuchli. Jízda na koni se pro ni stávala, stejně tak jako jízda na velocipédu, velkou vášní. Obdivovala svého strýce Oktaviána Josefa Kinského, který do podvědomí veřejnosti vstoupil nejen jako zakladatel Pardubické, ale i jako velký bouřlivák.
Svůj první dostih absolvovala v jednadvaceti letech. Tento její start v dostihové oblasti však nebyl úspěšný. Z koně spadla, a navíc se na ni, jako na ženu, která se drala někam, kde se prosazovali jen muži, dívali všichni tak zvaně spatra a byla spíše trpěnou účastnicí než obdivovanou závodnicí.
Protože její otec i bratr odešli bojovat do první světové války, stala se Lata hlavou rodiny a měla na starost nejen své blízké, ale i osm jezdeckých koní, kteří byli bohužel, až na jejího oblíbeného valacha Sareku, zrekvírováni pro válečné účely.
Brandisovi nikdy nepatřili k příliš bohatým šlechtickým rodinám. Jejich majetkové poměry se ještě víc zhoršily po skončení války a vzniku Československé republiky. Postihla je pozemková reforma, šlechtické tituly byly zrušeny. Z chovu koní jim nakonec zůstala jen slepá kobylka Luska. Lata se přesunula do Velké Chuchle, kde konečně v roce 1921 vyhrála dámský dostih.
O pět let později jí nabídl její bratranec Zdenko Radslav Kinský, aby trénovala jeho koně na překážkové dostihy. Lata toho využila a v roce 1927 se přihlásila na start Velké pardubické steeplechase. To ovšem vyvolalo velkou nevoli a protesty z řad jejích soupeřů, jimiž byli z větší části žokejové, kteří byli zároveň i důstojníky, a tehdejší důstojnické cti odporovalo, aby soupeřili se ženou, nedej bože, kdyby je ta žena třeba porazila, a tím je zesměšnila. Podali proto protest k tehdejšímu jockey clubu, v jehož čele, ale stál Latin bratranec Zdenko Radslav Kinský, který jejich protesty neakceptoval. Lata se umístila v náročném dostihu na pátém místě, poté, co třikrát spadla z klisny Nevěsty a znovu ji nasedla. Bylo to vůbec poprvé, co se tohoto dostihu zúčastnila žena.
Během let 1927 a 1928 přišla postupně o oba rodiče, a opět bylo na ní, aby se postarala o rodinu. Do Pardubic se tak podívala až po třech letech, v roce 1930, a jela sedmiletého polokrevníka Norberta, který se rovněž řadil do chovu Zdenko Radslava Kinského. Lata obsadila čtvrté místo a rok na to, se posunula na třetí příčku. Tohoto vítězství si cenila obzvlášť, protože se jí podařilo porazit i zdatného jezdce, kapitána Rudolfa Poplera, který sedlal koně jménem Gibraltar II.
Úspěšná Latina éra začíná v roce 1933, kdy se Velké pardubické poprvé zúčastnila s šestiletou plavou klisnou jménem Norma, opět kobylkou z Kinského chovu. Skončily na třetím místě. Roky poté stáli na stupních vítězů převážně němečtí koně.
Ač měla být Norma, která sklízela v dostizích úspěchy, zařazena do chovu, Lata prosadila, že se s kobylkou, která byla ve výborné formě, ještě naposledy zúčastní Pardubické. Psal se rok 1937 a na startovní listině se objevila dvě jména, která nenechávala účastníky dostihu spát, Lata Brandisová a Norma.
Na závodišti panovala napjatá atmosféra nejen proto, že měla náročný dostih absolvovat žena. Před pár dny před konáním 56. Velké pardubické zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. V zemi se navíc začaly prohlubovat spory mezi Čechy a Němci a rok 1937 byl jakýmsi „předvečerem“ Mnichovské dohody. Jelikož v uplynulých letech vítězili ve „Velké“ pouze němečtí koně, bylo žádoucí, aby za takovéto situace zvítězil kůň s českým žokejem. A tohle přání splnila Lata s Normou, která úspěšně absolvovala v sedle oblíbené klisny celý dostih a zvítězila o sedm délek.
Během druhé světové války se Lata spolu se svými sestrami Kristýnou, Janou, Gabrielou a Margaretou, uchýlily na zámeček v Řitce. Jelikož sestry odmítaly mluvit německy a přihlásily se k české národnosti, byl na jejich majetek uvalen nucený správce.
Když 5. května 1945, na samém začátku Pražského povstání, zaslechla Lata výzvu rozhlasu s voláním o pomoc, rozhodla se tam z Velké Chuchle, kde zrovna trénovala, vypravit. Kvůli podminovaným mostům se na druhý břeh přeplavila v malé loďce a následně pak ošetřovala raněné v lazaretu pod Vyšehradem.
Období po druhé světové válce již nebylo pro Latu příznivé. Na první poválečnou Pardubickou, konanou v roce 1946, se sice přihlásila, ale díky pádu, při kterém si zlomila klíční kost, ji nedokončila. Nedařilo se jí ani v následujících letech, kdy utržila díky pádům řadu zlomenin a měla poraněnou i páteř. Po startu na Velké pardubické steeplechase v roce 1949 opět spadla, a to tak nešťastně, že kvůli poranění musela ukončit svou jezdeckou kariéru a do konce života už při chůzi používala hůlku.
Přicházejí padesátá léta a zámeček Brandisových v Řitce byl zestátněn. Sestry Brandisovy byly vystěhovány a k bydlení jim byla přidělena Kadláčkova chata nad Babí roklí v blízkém Bojově. Lata zde žila společně s Kristýnou a Janou, které pracovaly v modřanské čokoládovně Orionka. Lata byla v invalidním důchodu, a tak se starala o domácnost. Do chaty, kde nebyla zavedena voda ani elektřina, musela chystat dřevo na topení a přinášet vodu.
Na Velkou pardubickou se přece jen ještě jednou podívala. Nikoliv už jako jezdkyně, ale jako host, když byla v roce 1965 pořadateli Velké pardubické pozvána na závodiště.
25. listopadu 1979 umírá Latina sestra - dvojče, Kristýna. Lata se sestrou Janou jen těžko zvládají nadcházející období. Překonat zimy v nepříznivých podmínkách bez vody a elektřiny, se pro staré ženy stává nepřekonatelným problémem.
Jana se nakonec odstěhovala do Líšnice a Latu si k sobě, do štýrského zámku Reitereggu, vzal její synovec Ernst Haan.
Houževnatá Lata si ale plánuje, že se na Kadláčkovu chatu do Čech vrátí. Na jaře roku 1981 ale onemocněla zápalem plic, na který 12. května 1981, ve věku pětaosmdesáti let, umírá.
Pohřbena byla v Reitereggu v rodinné hrobce Haanových, v těsném sousedství koňského výběhu.
A tak zůstala i po své smrti v blízkosti koní, které celý svůj život milovala a kterým celý svůj život zasvětila.
Zdroj:
