Článek
Den, co den za ním na pražskou Malou Stranu proudí davy návštěvníků. Vzhlížejí k němu, klanějí se mu, pořizují si jeho fotografie. Leckterý státník by mu ten zájem mohl závidět.
Ze zvýšeného místa se dívá na příchozí, žehná jim, a ať je jakékoliv roční období a jakákoliv denní hodina, těší se z jejich přítomnosti a nikdy před nimi tzv. „nezavře dveře“. Nejnavštěvovanější „malostranský obyvatel“, Pražské Jezulátko.
Sedmačtyřicet centimetrů vysoká soška je vyřezaná ze dřeva, snad potažená plátnem, s povrchem vymodelovaným z barevného vosku, který je velmi křehký. Proti poškození je proto vsazena do stříbrného pouzdra, které sahá pod oblečením až do pasu. Představuje Ježíše jako dítě ve věku několika málo let. Oblečena je do dlouhé splývavé košilky, z níž vykukují bosé nožky. Líbezný obličej je velmi jemně modelován a orámován středně dlouhými vlnitými vlasy. Pravici má Ježíšek zdviženou k požehnání, v levici drží zemský glóbus završený křížem na znamení toho, že celý náš svět spočívá v jeho rukou. Na hlavě má královskou korunu a na prsou zavěšený pektorální křížek. Ale protože ani my, lidé, nechodíme venku jen ve spodním prádle, má i Jezulátko přes spodní košilku, oblečenou košilku barevnou a přes ni, pláštík, který naznačuje jeho božství, kněžský i královský majestát. Pláštík, do kterého Jezulátko oblékají sestry karmelitky, má vždy barvu daného liturgického období, které se řídí církevním kalendářem. Bílá barva, která je barvou čistoty a svatosti, je spojena s dobou velikonoční a vánoční, tedy dobou Ježíšova narození a smrti. Červená barva, která symbolizuje krev a oheň se obléká pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže. Fialová, je pak barvou pokání a Jezulátko jej bere na sebe v době postní a adventní. Poslední barvou je zelená, která představuje život a naději a pláštík této barvy má malý Ježíšek na sobě v liturgickém mezidobí. Na ruce a krk se pak navlékají okruží. Šatník by Ježíškovi mohl leckdo závidět, obsahuje totiž na tři sta „nositelných“ oděvů, které mu většinou byly věnovány jako dary a lze je i zhlédnout ve volně přístupném muzeu, které je součástí chrámu Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského, který je Ježíškovým domovem.
Za zmínku stojí, že soška i oltář, na němž stojí, bývaly v minulosti zdobeny četnými drobnými šperky, dary od věřících, z nichž nejcennějším byla dnes bohužel ztracená, kopie Řádu Zlatého rouna. Stejného významu dosahuje i skříňka ze zlaceného stříbra a barokní korunka. Tu první, kterou Jezulátku daroval v roce 1655 Bernard Ignác Jan z Martinic, se s největší pravděpodobností ztratila. Nynější, kterou Jezulátko má, je z let 1810–1820. Kromě této je majitelem ještě jedné, starší, z roku 1767. V roce 2009, dne 29. září, při návštěvě chrámu Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského, pak daroval Jezulátku zlatou korunku i samotný papež, a to v té době, Benedikt XVI.
Soška byla vyrobena ve Španělsku někdy kolem poloviny 16. století. Podle legendy se Ježíš ukázal ve své dětské podobě jistému mnichovi, který na základě této jeho podoby sošku vymodeloval. Podle jiné legendy byla majitelkou sošky svatá Terezie od Ježíše, zakladatelka bosých karmelitek, která sošku darovala dceři své přítelkyně, která se chystala na cestu do Prahy. Ani jedna z legend se ale zřejmě nezakládá na pravdě.
Do kláštera ke karmelitánům se soška dostala v roce 1628 díky ovdovělé Polyxeně z Lobkovic, rozené z Pernštejna. Ta ji dostala od své matky španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara y Mendoza, provdané v roce 1555 za Vratislava z Pernštejna, dvorní dámy manželky císaře Maxmiliána II. Právě díky ní se vlastně malý Ježíšek dostal ze Španělska do Čech. Soška byla nejprve uchována v kapli Lobkovického paláce na Pražském hradě. Poté, co ji obdrželi karmelitáni, začala být sošce přisuzována zázračná moc a podle rozkazu císaře Ferdinanda II. musela Česká komora vyplácet klášteru důchod a zásobovat mnichy potravinami. Karmelitáni umístili sošku v kapli noviciátu a konaly se před ní každodenní pobožnosti. Během saského vpádu do Prahy, karmelitáni klášter opustili. Ten byl vypleněn, Jezulátko bylo poničeno a vyhozeno mezi staré haraburdí. Do kláštera se karmelitáni vrátili v roce 1637. V jejich řadách byl i otec Cyril od Matky Boží, který se rozvzpomněl na dobu svého noviciátu. Právě jemu se podařilo poškozené Jezulátko nalézt. Soška byla v žalostném stavu s oběma rukama ulomenýma. Otec Cyril, který měl při jedné z modliteb pocit, že mu Ježíšek říká, aby se nad ním smiloval, dal mu jeho ruce, a on mu poté bude žehnat, mu tedy nové ruce nechal vyrobit. Malý Ježíšek začal žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Začala mu být připisována nejen zázračná uzdravení, ale třeba i záchrana Prahy během třicetileté války, při švédském obležení v roce 1639. O dva roky později byla soška umístěna v kostelní kapli a do chrámu začaly proudit davy poutníků a prosebníků, mezi nimiž byli i významní představitelé a šlechtici císařova dvora, jako například generál, don Baltasar Marradas i Vich, jehož přítomnost v chrámu v roce 1648 zachránila klášter, změněný tehdy na lazaret, před drancováním švédských vojsk. Protože ale kaple přílivu věřících přestávala stačit, byla soška v roce 1741 přemístěna na místo, kde se nachází i dnes.
Jedna ze záhad, které kolem pražského Jezulátka panují, je jeho ztráta, ke které došlo v době poměrně zcela nedávné, a to 1. srpna 1961. Tehdy došlo k loupežnému přepadení chrámu Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského. Hlavním podezřelým se stal Pavel G., který zde pracoval jako kostelník a Jezulátko měl dennodenně na očích. Podle jeho výpovědi vtrhli do chrámu dva muži, mluvící podivnou směsicí německého a slovanského jazyka a omráčili jej úderem svící. Zvláštní ale bylo, že Pavel G. neměl žádné viditelné zranění. Poté jej údajní zloději donutili vypít mešní víno a následně ukradli liturgické předměty společně se soškou. Tehdejší veřejná bezpečnost zapojila do pátrání prostřednictvím tisku i širokou veřejnost. Na tuto výzvu reagovala jistá doktorka Zajícová, která policistům sdělila, že soška je u ní doma, kam ji ukryl její pacient, Pavel G. Ten po tomto usvědčení pozměnil výpověď, že zloděje přesvědčil, že Ježíškova soška nemá žádnou hodnotu a poté ji sám v podroušeném stavu schoval u doktorky Zajícové. Ač byly jeho měnící se výpovědi nevěrohodné a podezřelé, bylo trestní stíhání po měsíci zastaveno a „únos“ Jezulátka nebyl do dneška objasněn.
Dnes proudí za Jezulátkem stovky návštěvníků z desítek zemí celého světa, kteří prosí o pomoc, uzdravení, mír. Mnozí z nich tvrdí, že se jim zde dostalo vyslyšení a dočkali se zázraku. Plno z nich se za Jezulátkem opakovaně vrací.
Domovem malého Ježíška je chrám Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského, který je kulturní a uměleckou památkou světového významu. Chrám je zčásti renesanční, zčásti ranně barokní. V letech 1611–1613 jej nechali postavit německy mluvící luteráni. V roce 1620, po bitvě na Bílé Hoře, která znamenala vítězství císařské a katolické strany v českých zemích, předal císař Ferdinand II. chrám řádu bosých karmelitánů. Dne 8. září 1624 byl pak chrám zasvěcen Panně Marii Vítězné jako dík za vítězství na Bílé Hoře.
Pod chrámem se nacházejí rozsáhlé katakomby, které karmelitáni vybudovali v roce 1630 a kam pochovávali těla zemřelých. Krypta dlouhá 67 metrů se nachází pod celým chrámem. Celkem zde bylo uloženo přes tři sta rakví.
V říjnu roku 2023 byla zahájena rozsáhlá obnova veřejného prostranství před chrámem, podle návrhu architekta Josefa Pleskota, neboť schodiště, dlažba i balustráda byly již v havarijním stavu. V lednu roku 2024 zde archeologové objevili pozůstatky osídlení z 10. století, zbytky dřevohliněné hradby, kterou byla tehdy Malá Strana opevněna.
Jak již bylo řečeno, uvnitř chrámu se nachází i muzeum, kde jsou vystaveny některé kultovní předměty, ale i vzácný soubor textilií z Ježíškova šatníčku. Jsou zde šaty od císaře Ferdinanda II., pláštík darovaný spisovatelem Paolem Coelho, korunka darovaná papežem Benediktem XVI., historická rokoková korunka pro Jezulátko, šaty z Koreje, Mexika, Filipín, Itálie, Polska a dalších zemí.
A to, že má Jezulátko opravdu velký význam, značí i to, že zastávka tramvaje Hellichova, ve směru do centra, brzy změní svůj název. Bude se jmenovat Pražské Jezulátko, právě podle sošky umístěné v sousedním chrámu Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského. Přejmenování by se mělo uskutečnit na přelomu června a července 2025 a shodli se na ní jak zástupci hlavního města Prahy, tak i Dopravního podniku hlavního města Prahy.
Vzrůstem sice malé, ale s odkazem nevyčíslitelné hodnoty, to je Pražské Jezulátko, které „bydlí“ na Malé Straně. A kdo ví…možná, že se i někdo z vás, kdo se jej rozhodne navštívit, dočká zázraku.
