Článek
Možná jste o nich slyšeli. Možná jste o nich četli. Možná jste se s nimi dokonce i setkali.
Na scéně potemnělých pražských nároží, odlehlých zákoutí, pasáží nebo barů označených zářivým neonem, ale i hlavních pražských tříd, či na březích řeky Vltavy se tyto bizarní postavičky začaly objevovat někdy od osmdesátých let 20. století.
V souvislosti s nimi, se mi z paměti okamžitě vynoří dva televizní seriály „Hříšní lidé města pražského“ a „Panoptikum města pražského“. Pan rada Vacátko, jeho následovník, rada Korejs, i pánové „ze čtyřky“.
A ač některé z oněch svérázných figurek neměly nic do činění se zákonem, přesto by se jistě, díky své „výjimečnosti“, v hledáčku výše zmiňovaných pánů ocitly.
Pověsti o Golemovi, katu Mydláři, doktoru Faustovi, a dalších roztodivných postavách spojených s Prahou, jsou vesměs zahrnuty ve Starých pověstech pražských. Byl by ale velký omyl, domnívat se, že nová doba už žádné takovéto jedince nemá, a tudíž bude novodobá pražská historie o tyto svérázné postavičky ochuzena. Není tomu tak.
A tak se pojďme alespoň s některými z nich seznámit a nahlédnout do jejich osudů.
Kašpárek
Svou přezdívku si získal podle kašpárkovského obleku, který nosil, včetně typické čepice. Často se vyskytoval v baru Narcis v Melantrichově ulici, jež byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století jedním z mála podniků se zavírací dobou po 23 hodině. Scházelo se tam pražské podsvětí, uzavíraly se tam nejrůznější kšefty, a dle slov bývalého policejního vyšetřovatele Jana Mudroně, tam byla jedinou slušnou osobou hajzlbába. V Narcisu se, ale i tančilo, a mezi tanečníky patřil právě onen zmiňovaný Kašpárek, který měl nejen šaškovský oblek, ale i rolničky připevněné na těle, které při sebemenším pohybu cinkaly. Jak dále vzpomínal bývalý policejní vyšetřovatel Jan Mudroň, Kášpárek se jednou ocitnul u výslechu, kde si ztěžoval, že jej přepadli, zbyli, a okradli. Na otázky odpovídal nejprve rozumně, pak se jeho výpověď ale „zvrtla“ a začal mluvit tzv. „z cesty“. Byl proto odvezen do blázince. S Kašpárkem měla policie co do činění ještě v případě stížnosti obyvatel Anenského náměstí, kteří poukazovali na to, že se „ubytoval“ ve studni uprostřed plácku. Jak zavzpomínal šéf pražských strážníků Miroslav Stejskal, skutečně, Kašpárek si ve studni zařídil bydlení a natahal si tam spoustu věcí. Byl svobodomyslný, žil si nekonvenčně, podle svého, protože ale nepředstavoval bezpečnostní riziko, a jak chodil oblečený, nebylo vysloveně protizákonné, policie se o něj, po vystěhování ze studně, dále nijak nezajímala. Na začátku devadesátých let 20. století mu údajně bylo odhadem 35–40 let. Těžko říct, jak skončil, protože později už o něm nebylo vidu ani slechu.
Policajt
Muž v zelené policejní, nebo v modré nádražácké uniformě, se zrzavými vlasy, a s velkým německým ovčákem po boku, se v ulicích Starého Města pražského začal pohybovat v osmdesátých letech 20. století. Rázem se stal nepřehlédnutelným, a ač nebyl povoláním policista, začal aktivně dohlížet na veřejný pořádek.
Jmenoval se Bohouš Švec, ale nikdo z místních mu neřekl jinak než Policajt. V době, když ještě neexistovala Městská policie, jí plně zastoupil. Neměl rád žebráky, kapsáře i další nejrůznější grázly. Dbal na pořádek v ulicích, třeba i v tom smyslu, že zazvonil na lidi, že mají venku popelnice, a ať si je uklidí.
S Policajtem se setkával i bývalý policejní vyšetřovatel Jan Mudroň, který zavzpomínal, jak samozvaný strážce pořádku střídal uniformy, které zbavil oficiálních výložek. Nikdy nebyl nijak ozbrojený, vyjma gumového obušku, který měl u pasu. Cizinci v něm viděli normálního policistu.
Za svůj „rajón“ měl i Staroměstské náměstí a okolí, kde od obchodů a restaurací odháněl kapsáře. Policii pomáhal v boji proti tzv. čepičářům, kteří na začátku devadesátých let 20. století prodávali nelegálně u Karlova mostu beranice a jiné pokrývky hlavy, které skupovali od sovětské armády. Jeho metodou, jak s čepičáři „zatočit“ byla ta, že jim čepice házel přímo do Vltavy. Policajt také rád „řídil“ dopravu, k čemuž využíval dětskou policejní plácačku. Jednou prý dokonce odklonil i provoz na Smetanově nábřeží. Kromě své „policejní práce“ občas vypomáhal i bezpečnostním firmám, které si jej najímaly. Měl údajně schopnost rozpoznat negativního člověka.
Čistý jako lilie zase ale až tak nebyl, a na svém kontě měl i pár škraloupů. Za nejrůznější trestnou činnost si údajně sám odseděl dohromady 14 let. Mezi jeho přešlapy patřil třeba ten, že mladou těhotnou Romku shodil u Malého náměstí do výkopu, nebo že svého vlčáka omylem poštval na skupinku italských turistů v domnění, že jsou to romští kapsáři.
Hraběnka
Byla údajně neuvěřitelně bohatá a považovali ji za někdejší majitelku baru Narcis, kterému se lidově přezdívalo Šmelhaus, a asi je jasné proč. Právě v onom podniku v Melantrichově ulici ji bylo možné potkávat nejčastěji. Heda Bartáková, přezdívaná Hraběnka, byla údajně i bývalou barovou tanečnicí, ale možná i přesluhující prostitutkou. Pitoreskní postava, stará dáma, s neuvěřitelným nánosem líčidel na obličeji, dlouhými blonďatými vlasy, umělými řasami, dlouhými nehty, ověšená šperky, a v šatech určených pro dvacetileté dívky, budila v době šedého socialismu konce osmdesátých let 20. století doslova pozdvižení. Snad třicet let vypadala pořád stejně, proto nebylo možné odhadnout její skutečný věk, který se údajně blížil k osmdesátce. O této svébytné osobnosti natočil film režisér Filip Renč, který dotyčnou potkával během svého dětství. Film se jmenoval Srdíčko a jeho cílem bylo poodhalit Hraběnčin soukromý život a ukázat na její optimistickou až dívčí životní filozofii.
Máma z Národní
Tato zvláštní, v jádru zřejmě nesmírně nešťastná a šílená žena, se pohybovala nejčastěji po pražské Národní třídě a přilehlém nábřeží. Všechno na ní bylo „staré“. Oblečení, „noblesní“ klobouk, ale i proutěný kočárek, ve kterém vozila bakelitovou panenku, která byla zabalená v povijanu. Panenka měla vymodelované vlásky, neměla ale oči, a otvory místo nich byly obtažené černou barvou. Podle lidových povídaček, přišla údajně tato žena, která se snad jmenovala Gábina, ve 2. světové válce o dítě, z čehož se zbláznila, a v tom okamžiku, tzv. „zamrzla“. Jednu ze svých písniček jí věnoval i zpěvák Lešek Semelka a pojmenoval ji „Zvláštní máma“. Tato vskutku nepřehlédnutelná postavička svým způsobem děsila děti, ale i některé dospělé. Na Národní třídě jí lidé mohli potkávat ještě na počátku devadesátých let 20. století. O tom, co se s ní dále stalo, není bohužel už nic známo.
Kára
„Je ožralý jako Kára“. Tak tohle přirovnání slyšel jistě nejeden člověk a nezasvěcenému zřejmě dlouho vrtalo hlavou, co to vlastně znamená. Jiří Kára byl svébytnou postavičkou z pražské Letné, která se do povědomí veřejnosti dostala díky svým fanouškům. Byl to známý opilec, narkoman i kriminálník, jehož slovník se hemžil vulgaritami, které nelze publikovat. „Proslavilo“ jej i svérázné video, které v roce 2000 natočil kameraman a fotograf Alex Skribuckij a které zachycuje Károvu nekonformní svatbu, která začíná scénou, kdy Kára řve do telefonu na svou budoucí ženu Blanku Divišovou „dělej, už jste tady měli bejt čtyři minuty, ty magore!“ Jak Stribuckij později svěřil, z chování Káry i jeho přátel bylo zřejmé, že žádným způsobem nepodléhají žádnému systému, žijí si po svém svoje životy a kašlou na konzum a zajeté koleje. Video z Károvy svatby bylo přijato rozporuplně, na jedné straně bylo označeno za dílo, které lze vnímat jako tragikomickou výpověď o životě pražských alkoholiků a drogově závislých lidí, na té druhé, si ale našlo i plno příznivců, převážně z řad tzv. „kárologů“, tedy obdivovatelů tohoto nekonvenčního muže z Letné. A ač se to zdá neuvěřitelné, Jiří Kára se i proti své vůli stal opravdovou holešovickou legendou a kultovní postavou. Údajně zemřel 29. prosince 2014. Dle jeho obdivovatelů byl ale snad i po své smrti spatřen v jisté holešovické hospodě…nebo se přestěhoval do Jižní Ameriky…nebo…
Jméno Jiřího Káry pak pomalu zapadlo. Posledním případem, kdy se zatím „objevilo“, je v souvislosti s výstavbou nového obchodního centra v Holešovicích, které stojí na místě, kde býval úřad, v němž se uskutečnila ona „výjimečná“ Károva svatba. Místní obyvatelé projevili zájem, že by mohlo nést jeho jméno, tedy OC Jiřího Káry. Tento nápad však neprošel, a tak zde dnes najdeme OC Stromovka. Místním to ale nijak nevadí, a „obchoďáku“ stejně přezdívají po svém, „Kárák“.
Karim
Nepřehlédnutelná postava muže, který má přes kšiltovku přetaženou kapuci a na ní sluneční brýle. Silně nalíčené oči. Ruce s černě nalakovanými nehty, a roztodivnými prsteny na každém prstě. To je Karim, průvodce pražským podsvětím. Ulice hlavního města zná lépe než kdokoliv jiný a díky této své znalosti vás dokáže zasvětit do temných pražských tajemství. Karel Lampa, jak zní jeho občanské jméno, se na ulici dostal, když mu bylo 16 let. Do hlavního města přišel z venkova, protože chtěl „zakusit“ volnost, svobodu, prostor a také se naučit postarat sám o sebe. Seznámení s Prahou ale možná neproběhlo zrovna tak, jak možná na samém počátku své cesty do její náruče, zamýšlel. Propadl pervitinu, a jelikož na drogu potřeboval peníze, kterých se mu nedostávalo, začal se živit prostitucí. S fetováním přestal až po sedmi letech kvůli kriminálu. Dalším zlomovým momentem se pro něj stal rok 1997, kdy skončil i s prostitucí, poté, co se nakazil od svého klienta infekcí HIV. Sám s odstupem doby přiznával, že obě tyto události hodnotí jako přelomové a vysvobozující. Možná jej zachránil i projekt Pragulic, kde se realizoval v činnosti, která jej údajně naplňuje, a sice, konání pravidelných prohlídek „pražským podsvětím“, kde ale „prohlídka nemá žádná pravidla a je na vlastní nebezpečí“. Další z jeho zálib je malování obrázků. Dle posledních informací na internetových stránkách Pragulic, již ale Karim pražským podsvětím neprovází.
Vltavěnka
Ač ji s Prahou pojí pouze to, že se v ní narodila, a jinak celý svůj život prožila v chatě na Ždáni, přesto ji lze rovněž zařadit mezi svérázné pražské postavičky. Helena Fedievová byla nejvěrnější ctitelkou řeky Vltavy, a proto se jí začalo říkat Vltavěnka. V Praze se narodila na začátku 20. století, v roce 1906. V roce 1933, když navštívila své známé na Ždáni, se jí tam tak zalíbilo, že se tam zakrátko, již do své, nově postavené chaty, přestěhovala, a žila tam úctyhodných čtyřiapadesát let, než v roce 1987 zemřela. Jelikož neoplývala penězi, malou chatku si postavila svýma vlastníma rukama, vyjma podezdívky, se kterou jí pomohl zedník. Živobytí zde nebylo lehké, a tak vypomáhala v létě na polích, v zimě spřádala ovčí vlnu a přijala v podstatě každou práci, která se namanula. Její skutečnou vášní i radostí se stala řeka a koupání v ní, a to doslova za každého počasí, dokonce i v zimě za velkých mrazů. To neváhala vzít sekeru do ruky a třeba i denně prosekávat silný led, jen aby se dostala do ledových vln své milované Vltavy. Toto „otužování“ mělo prvopočátek v jejím dětství, kdy trpěla řadou nemocí, a posléze po koupeli v řece zjistila, že studená voda pro ni má blahodárné účinky. Kromě toho, že se naučila plavat, se téměř sama naučila i hře na klavír, a posléze začala učit děti z okolí, aby finančně přilepšila své rodině. Na prahu dospělosti se jí vrátily zdravotní problémy, ale byla to opět řeka, kdo ji pomohl. Koupání a plavání se začala věnovat pravidelně. Když se dověděla o proslulém plavci Nikodémovi, zakladateli party otužilců, stala se záhy její členkou a zúčastnila se několika závodů „Napříč Vltavou“. Plavala v teplotách i mínus kolem třiceti stupňů, žádný závod nevzdala, a všechny zvládla úspěšně bez omrzlin. V roce 1940 přišla během povodně o svoji milovanou chatku. Protože se ale nevzdávala, brzy si postavila novou. Díky stavbě se zadlužila, příbuzenstvo se od ní, kvůli jejímu poustevnickému životu, odvrátilo, a když onemocněla zápalem plic, neměl se o ni kdo starat. Byla to ale opět Vltava, kdo ji zachránil. Jelikož se s Vltavěnkou život nemazlil, dozvěděla se, že velmi brzy její oblíbené Svatojánské proudy a s nimi i její chatička zmizí pod hladinou nového přehradního jezera Slapy. Tentokrát jí pomohly úřady a nechaly jí postavit novou chatičku na Ždáni. Ale už to nebylo ono. Chat začalo brzy přibývat, vznikl zde i velký autokemp, a odlehlé místo se změnilo v jedno z nejlidnatějších. Vltavěnka se začala uzavírat do sebe, lidí se stranila. Pravidelně ji navštěvoval správce kempu, který ji také v lednu 1987 nechal převézt do nemocnice, když ji našel ležet v posteli, a evidentní bylo, že jí není dobře. Její milovaná Vltava jí tentokrát už ale nepomohla. Helena Fedievová v nemocnici zemřela po několika dnech ve věku osmdesáti let. A s ní, jako by odešly i poslední vzpomínky na starou Vltavu.
Sedm příběhů. Sedm osudů. Sedm svérázných postaviček spojených s hlavním městem Prahou. Většinou vešly do povědomí nejen díky své nepřehlédnutelné image, ale i díky tomu, co se o nich mezi lidmi povídalo. A jak je vidět, tyto novodobé pověsti „nezapadly“.
Postav a postaviček, spojených s určitou bizarností, existovalo samozřejmě mnohem víc. A tak, jen z doslechu, třeba…bába, která prodávala prádlovou gumu, nebo dědek, prodávající kalendáře po hospodách, nebo pan Kostička, též Krychloun z Dejvic, nebo pochmurný kulhavec potulující se v pasážích mezi Michalskou, Melantrichovou a Jilskou ulicí, nebo… Možná i vám se vybaví nějaká zvláštní prapodivná postavička, kterou jste v určité době, v některé z pražských ulic, potkávali. Takže, jak už bylo řečeno na začátku, byl by velký omyl si myslet, že nová doba žádné svérázné postavičky nemá a je o ně ochuzena. Ba naopak, dnes je jich možná mnohem víc, než tomu bylo ještě v době docela nedávné.
