Článek
Je sobota, 8. března 2003, 20.20 hodin. Dvaapadesát cestujících patrového autobusu typu Neoplan se povětšinou chystá spát. Je to jenom pár okamžiků, co přejeli státní hranici, a domů, do Západočeského kraje, je to ještě pořádný kus cesty. Jednadvacetiletý Viktor Hart volá domů, a mamince mimo jiné sděluje, „…že řidič jede jako blázen“. V příštím okamžiku najíždějí kola autobusu na nezpevněnou krajnici, a ten vráží do svodidel. Řidič prudce stáčí volant doleva, čímž autobus přejíždí do protisměru, přeráží svodidla a nezadržitelně se řítí dolů ze sedmimetrového srázu. Na pár okamžiků se rozhošťuje až ohlušující ticho.
Měl to být zimní zájezd jako každý jiný. Pro členy plaveckého oddílu TJ Slovan Karlovy Vary a jejich rodinné příslušníky bylo jistě lyžování v alpském středisku Ramsau příjemným zážitkem. Nyní se jistě už všichni těšili, jak se po návratu domů, podělí o svoje zážitky se svými blízkými. Konec zájezdu se ale bohužel změnil v tragédii.
Co se vlastně tehdy, v onen osudný den stalo?
Lyžařský zájezd do rakouských Alp pořádala chomutovská cestovní kancelář Vlna, která si jako dopravce najala LSK autobusy s.r.o. ze Sokolova. Údajně šlo o první a zároveň i poslední zakázku CK Vlna u LSK autobusy s.r.o. Ta na zájezd vypravila patrový autobus typu Neoplan N122 (SOA 35-75), za jehož volant usedl najatý brigádník Pavel Krbec, který pracoval převážně jako taxikář v Chebu, a podle pozdějších zjištění, noc před zájezdem rovněž taxikařil. Za zmínku stojí i to, že v roce 1986 byl odsouzený za řízení pod vlivem alkoholu.
Neoplan, řízený Pavlem Krbcem, přejel státní hranici, a nyní se řítil, a to doslova, po silnici I/3 (E55). Měl před sebou ještě mnohakilometrovou cestu do Karlových Varů. V tu chvíli sedělo čtyřicet účastníků zájezdu v horním patře. Mezi Dolním Dvořištěm a Kaplicí, nedaleko osady Nažidla, u můstku přes Hněvanovický potok, přejel autobus do protisměru, přerazil svodidla, převrátil se na bok, a následně spadl ze sedmimetrového srázu, přičemž došlo k odtržení jeho střechy.
Následky jedné z nejmedializovanějších silničních dopravních nehod v České republice, byly tragické. Přímo na místě zemřelo sedmnáct účastníků zájezdu, další dva pak v nemocnici. Šestadvacet osob bylo zraněno těžce, přičemž jeden z nich zemřel na následky havárie v srpnu 2005. Osm lidí utrpělo lehčí zranění.
Mezi záchranáři, kteří na místo dorazili, byl i bývalý lékař záchranné služby Martin Kuba, který později popisoval, že si po příjezdu k havarovanému Neoplanu, připadal jako ve válce. Lidé měli sériová zranění, vážná poranění hrudníku, hlavy, končetin. Mnozí nemohli dýchat, byli v bezvědomí nebo na hranici bezvědomí. Záchranného zásahu se zúčastnilo na sto lidí.
Na místo dorazil i tatínek Viktora Harta, který se stal obětí tragédie, a který těsně před ní, telefonoval domů mamince.
Tři dny po tragédii, 11. března 2003, obvinila policie řidiče Pavla Krbce z trestného činu obecného ohrožení. Příčinou nehody se podle vyšetřování ukázalo to, že řidič nepřizpůsobil rychlost jízdy a zároveň se dostatečně nevěnoval řízení. Znalecký posudek poukázal na záznam z kotouče tachografu, kdy jel autobus v prudkém klesání rychlostí 118 km/h. Sedmadevadesát metrů jel pak navíc po pravé krajnici mimo vozovku rychlostí 98 km/h. Po nárazu do svodidel, řidič vůbec nebrzdil, ale pouze jen prudce strhl volant, čímž došlo ke smyku, a přeražení svodidel. Následoval pád ze svahu, při kterém byla střecha a horní patro autobusu demolovány větvemi okolních vzrostlých stromů. Střecha byla následně odtržena. Podle svědků se Pavel Krbec před nehodou bavil s kmenovým řidičem LSK autobusy s.r.o. Václavem Jedličkou, po přejezdu rakousko-české hranice znatelně zvýšil rychlost, a jeho jízdu někteří cestující komentovali slovy, „že jede jako blázen“, nebo „že jede jako prase“. Policie navíc později zjistila, že si Pavel Krbec neoprávněně pozměňoval osvědčení o profesní způsobilosti řidiče, které jej opravňovalo pouze pro práci v taxislužbě. Pro podezření z trestných činů obecného ohrožení a padělání veřejné listiny byl v srpnu 2003 obžalován a v listopadu 2003 Okresním soudem v Českém Krumlově odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let a k zákazu řízení motorových vozidel na 10 let. Výši trestu potvrdil i odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích dne 6. května 2004. Pavel Krbec ani po odsouzení nepřiznal, že by měl na nehodě nějaký podíl viny. Tvrdil, že selhal omezovač rychlosti. To ale znalecký posudek vyloučil. V červenci 2008 zamítl Městský soud v Brně Krbcovu žádost o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Podmíněně propuštěn byl až 14. října 2009 na základě rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči.
Proti majiteli cestovní kanceláře Vlna, ani proti majiteli LSK autobusy s.r.o. nebyla vznesena žádná obvinění, ač jim pozůstalí po obětech tragédie vyčítali nezodpovědnost, řadu pochybení, a lživé výpovědi. Zástupce CK Vlna odmítl během soudního jednání v listopadu 2007 svou odpovědnost a k odpovědnosti poháněl dopravce, tedy LSK autobusy s.r.o. Ten sice vyjádřil svou lítost nad tragédií, ale zároveň si postěžoval, že se stal obětí štvavé kampaně a měl by být, proto odškodněn, a navíc čeká kvůli své nemoci na invalidní důchod. LSK autobusy s.r.o. se od července 2004 ocitla v likvidaci.
Pozůstalí po obětech se soudně domáhali odškodného. To se ale záhy ukázalo jako velké martyrium, které byli nuceni podstoupit. Kdy jim jedním soudem bylo odškodnění v určité výši přiznáno, ale dalším zrušeno, a znovu vráceno k projednání. U povinných, tedy CK Vlna a LSK autobusy s.r.o., došlo mezitím ke zrušení nebo likvidaci, tedy nemožnosti dostát závazku, a odškodné platit.
Ilustrační fotografie
Ti, kdo tragédii přežili a pozůstalí po těch, kterým se 158 kilometr stal osudným, založili občanské sdružení Nažidla 2003.
Nažidla jsou malou osadou v místní části Suchdol obce Bujanov v okrese Český Krumlov. První písemná zmínka o nich spadá do roku 1357. Během 2. světové války, byly kvůli své poloze v Sudetech, přiřazeny k Německu. V osadě žilo vždy méně než sto obyvatel. V době tragédie autobusu Neoplan, to bylo necelých dvacet. V podstatě neznámé místo, kterým, nebýt havárie, by jistě zůstalo.
V roce 2008, v den 5. výročí tragédie, postavili přeživší a pozůstalí na místě nehody dřevěný kříž s fotografiemi obětí. Pozemek, na němž byl kříž vztyčen, odkoupili, a občas zde pořádají vzpomínkové akce. Pietní místo je dále tvořeno jedenadvaceti balvany z řeky Labe. Dvacet je rozestavěno do kruhu o průměru 12 metrů a symbolizuje dvacet vyhaslých životů. Na tom jedenadvacátém je pak zaznamenáno, co se onoho osudového dne u Nažidel stalo. Náklady na výstavbu památníku byly vyčísleny na zhruba půl miliónu korun. Částkou 30 000 Kč přispěl i Jihočeský kraj, na jehož území se havárie odehrála.
Jedna z nejtragičtějších dopravních nehod v České republice.
Dvacet blednoucích černobílých fotografií, z nichž shlížejí tváře jejich nositelů, jejichž životy zbytečně vyhasly onoho osudného březnového večera, kvůli nezodpovědnému a nerozvážnému chování jednotlivce, který za volantem autobusu neměl vlastně vůbec co dělat. A kdyby na tom místě, v tom osudném okamžiku neseděl, tak… Bohužel, ale kdyby neexistují…
