Článek
Ten čtvrteční den by možná proběhl jako každý jiný všední den. Přesto se 30. říjen 1975 nesmazatelně zapsal do dějin letectví. Je 9.02 SELČ a k ruzyňskému letišti se blíží dopravní letoun McDonnell DC-9, jugoslávské registrace YU-AJO, operovaný dopravcem Inex Adria Aviopromet, jako charterový let č. 450, letící z jugoslávského letoviska Tivat do Prahy. Hlavní město se ten den halí do husté mlhy.
Řídící letového provozu: …opakuji, že dráha 31 je uzavřena a na dráze 25 nepracuje ani ILS ani PAR.
Let 450: Co máme dělat?
Řídící letového provozu: Doporučuji vyčkat nad Prahou, nebo pokračovat na záložní letiště.
O dvě minuty později, v 9.04 SELČ.
Řídící letového provozu: Dráhová dohlednost dráhy 25 je nyní 1100 m.
Let 450: Takže dráhová dohlednost 1100 metrů a ILS a přibližovací světla mimo provoz?
Řídící letového provozu: ILS je mimo provoz. Přibližovací světla i osvětlení ranveje fungují a NDB majáky jsou v pořádku.
Let 450: OK
Piloti letu 450 se i přes špatnou viditelnost a výluku některých letištních navigačních systémů rozhodují pro přistání, a McDonnell DC-9 začíná provádět konečné přiblížení na dráhu 25, následně se otočí v suchdolském přistávacím koridoru a začíná klesat na 550 metrů, jak mu povolil v 9.14 SELČ řídící letového provozu. Poslední rádiový kontakt řídící věže s letadlem je v 9.18 SELČ. McDonnell DC-9 klesá dle instrukcí. Pak přichází náraz do terénu v prostoru zahrádkářské kolonie nad Sedleckými skalami, asi 8,5 km před prahem přistávací dráhy, 1,4 km vlevo od osy a o 100 m níže než se dráha 25 nachází. Je 9.20 SELČ a trosky roztříštěného letounu tragického letu 450 jsou rozesety po zahrádkářské kolonii Suchdol-Sedlec.
„Bylo naprosté ticho. To ticho trvalo snad minutu. Pak začal – a to bylo to nejhorší, co si pamatuju – pláč a nářek lidí, kteří tu katastrofu přežili“, vyprávěla v cyklu Osudové okamžiky České televize jedna z očitých svědkyní.
Na palubě letadla se v okamžiku neštěstí nacházelo 115 cestujících a 5 členů posádky.
Podle pozdějšího sdělení místních lidí, se dalo v souvislosti se zříceným letadlem rovněž mluvit o štěstí v neštěstí, protože díky sychravému mlhavému počasí v ten den, v zahrádkářské kolonii, téměř nikdo nebyl. Jinak by následky katastrofy byly mnohem fatálnější.
Téměř okamžitě po neštěstí začaly zvonit telefony na tísňových linkách. Následovala záchranná akce, která „běžela jako na drátkách“ a svým způsobem se stala jistým unikátem.
První hlášení o pádu letadla obdrželi pražští hasiči čtyři minuty po nešťastné události od svědků, kteří se začali sbíhat k troskám McDonnellu DC-9. Ten kvůli přílišnému klesání pravděpodobně zavadil o zídku nouzového domku na hraně suchdolského kopce. Přední část zahrádkářské kolonie, která se stala „nárazovým místem“, byla značně zdemolovaná. Roztříštěné chatky a zahradní domky navíc zachvátil požár z rozlitých pohonných hmot, kterých v době dopadu zůstávalo v nádržích letounu něco kolem 5 tun. Cestující náraz rozmetal do trosek. Zůstávali připoutáni v sedačkách, protože ke kolizi došlo těsně před přistáním. Náraz nepřežila většina z nich, ale ti, kdo měli to štěstí a bojovali o přežití, potřebovali okamžitou pomoc.
Vlastně se opět dá mluvit o štěstí v neštěstí, protože první tři sanitky dorazily na místo pouhých pět minut po nahlášení události.
„Slyšel jsem výzvu vrchní sestry dispečinku, že v distriktu Suchdol spadl malý sportovní aeroplán. Hned tam poslala posádky, které byly nejblíž, ale než jsem sjel dolů, přišla další zpráva, že jde o dopravní letadlo,“ vzpomínal později Bedřich Procházka, řidič jedné ze sanitek pro záchranářský zpravodajský server Modrá hvězda života. Následně byly do Suchdola nasměrovány všechny sanitní vozy, které měla tehdejší pražská záchranná služby k dispozici.
„Když jsme přijížděli na místo, byla dost mlha, taková ta nepříjemná říjnová, asi do třiceti až padesáti metrů. Přijížděl jsem ve směru od Horoměřic, lidé nám ukazovali směr. Bylo to vedle ulice Na Rybářce, začínala tam zahrádkářská kolonie. Byli tam mrtví, živí, jeden vedle druhého, ztrátová zranění, k tomu neuvěřitelné smetiště, protože letoun se hrozivým způsobem rozbil, jenom jeho střed zůstal zčásti vcelku, protože byl konstrukčně nejpevnější,“ popisoval místo události Bedřich Procházka.
Začal proslulý a ukázkově prováděný záchranářský zásah, během kterého spolu kooperovaly všechny složky záchranného systému. Posádky sanitek mohly samy podávat na dispečink první zprávy z místa neštěstí, což výrazně zefektivnilo komunikaci při záchranářské práci. Hasiči se podíleli prostřednictvím svojí techniky k nadzvedávání trupu letadla a společně se záchranáři prohledávali celý prostor, vyprošťovali živé, kteří byli urychleně transportováni do pražských nemocnic.
„Našli jsme pod zdviženým trupem jednu paní, byla v teplákách a v zástěře, takže jsme usoudili, že se z Jugoslávie asi nevracela. Byla to stará paní, která v té době byla v zahrádkách,“ zmínil ve svých vzpomínkách Bedřich Procházka, čímž poodhalil, že i na zemi si neštěstí vyžádalo svoji oběť.
„Organizace vyprošťování, přenášení raněných do sanitek a jejich odvoz běžela jako na drátkách. Jen pro zajímavost, a to je unikát, byli přes nepřízeň počasí a nepřístupnost v prostoru, všichni, co přežili, na cestě do nemocnic už za 20 minut. To nemá v našich tehdejších poměrech obdoby“, napsal pro server Požáry nadporučík Milan Krchov působící v archivu pražské hasičské záchranné služby. „Snad jediným nedostatkem při likvidaci havárie byla nosítka. Ne, že by nebyla k dispozici, ale měla jiné rozměry a nemohla být použita bez překládání pacientů na jiná nosítka. Nosítka se prostě do sanitek nevešla,“ doplnil situaci.
Od přijetí prvního nahlášení uplynulo 35 minut. Všichni, kdo letecké neštěstí přežili jsou v tu chvíli již v nemocnicích nebo na cestě tam. Rychlost a organizace celého záchranářského zásahu se setkaly s velkým ohlasem a dosáhly i velkého mezinárodního uznání.
Nešťastný let 450 nepřežilo 71 cestujících a 4 členové posádky včetně obou pilotů. Další 4 cestující podlehli svým zraněním v nemocnici. O život tak celkem přišlo 79 osob. Nelze ale opominout i 80 oběť, kterou se stala ona stará paní ze zahrádkářské kolonie. Tragédii přežilo 41 osob (40 cestujících a 1 letuška), což je vlastně, při stupni roztříštěnosti letadla a síle nárazu, tak trochu zázrak v dějinách letecké dopravy.
Bezprostředně po tragické události se spustilo vyšetřování, proč k pádu McDonnellu DC-9 vlastně došlo. Data z palubních zapisovačů, tzv. černých skříněk, které monitorují průběh letu, ale nemohly být při vyšetřování použity, protože se ukázalo, že nebyly v řádném technickém stavu. Zdá se tedy, že let 450 provázela jakási osudová smůla.
Vyšetřovací verze operovaly s možnou technickou závadou, spekulovalo se i o nastražené výbušnině. Obě tyto varianty ale pozdější expertizy vyloučily. Vyšetřováním byl nakonec jako příčina nehody vyhodnocen lidský faktor, kdy piloti nedodrželi správný výškový profil letu. Druhý pilot, který v osudovou chvíli letoun řídil nedodržel předepsaný postup přiblížení. Při stáčení oblouku před závěrečným klesáním se dostal s letounem až pod hranu suchdolského kopce. On ani jeho kolega zřejmě nesledovali výškoměr a nepříznivé počasí v podobě husté mlhy jim neumožnilo zavčasu reagovat a uvědomit si tuto chybu. Ukázalo se i to, že piloti měli na obou radiokompasech nastavený pouze první radiomaják, což ale neumožňovalo správné provedení konečného přiblížení na dráhu 25. Na letišti, v tu chvíli, ke vší smůle, byly mimo provoz dva přesné navigační systémy, které navádějí letadla v konečné fázi přistání, přístrojový přistávací systém (ILS) a přesný přibližovací radar (PAR). Tuto skutečnost oběma pilotům řídící letového provozu sdělil, ale jejich poslední komunikace vypovídala o tom, že jsou z této informace zmateni. I za těchto podmínek lze ale standardně bezpečně přejít na přiblížení a přistát. Piloti ale pokračovali v klesání i pod povolenou výšku 550 metrů. Výškoměr byl ale nastaven správně. Možná, že až těsně před nárazem, si uvědomili svou chybu, a v poslední chvíli se ještě pokusili letoun zvednout. Ten už ale nedokázal dostatečně rychle zareagovat. Letadlo, které se již nacházelo v přistávací konfiguraci, tj. s vysunutými vztlakovými klapkami a vysunutým podvozkem, tak narazilo do terénu, poté, co zřejmě právě vysunutým podvozkem zavadilo o nízkou zídku a následně pod ostrým úhlem dopadlo na zem. Několikrát se odrazilo, vlivem setrvačnosti urazilo ještě zhruba 350 metrů a následně se rozpadlo. V zahrádkářské kolonii bylo tím nárazem zničeno sedm chatek, dalších pět bylo poškozeno. Kvůli rozlitému palivu vzniklo několik požárů. Poslední zbytky stroje se nakonec zastavily v blízkosti rodinného domu.
Na palubě letadla se v osudnou chvíli nacházel i Vladimír Velich, který pracoval v ruzyňském radioprovozu, a spolu se svou manželkou se vracel z dovolené z Jugoslávie. Byl zřejmě jediným, kdo si chybu v přiblížení uvědomil. Paní Velichová později uvedla. „Řekl mi, že to pilot vzal příliš prudce, a že je zvědav, jak mu to vyjde. To je jediné, co mi říkal. Když jsem se na něj podívala, měla jsem dojem, že má strach“. Objevily se totiž spekulace, že Velich, obeznámený se situací, se chtěl vydat do kokpitu a před osudovou chybou varovat piloty, což samozřejmě nebyla pravda. Tuto verzi o „možné záchraně“ nešťastného letu vytvořily jen nepodložené fámy.
Záchrannou akci, která následovala po pádu letadla věrohodně zachytil závěrečný, jedenáctý, díl legendárního seriálu Sanitka, režiséra Jiřího Adamce, natočený podle scénáře Jiřího Hubače, doplněný hudbou od dua Pavel a Petr Ormové.
„Pošlete sem všechno, co máte“, hlásí telefonicky dispečerce záchranky, lékař sanitky, který právě dorazil na místo neštěstí. To už je jedna ze scén legendárního seriálu.
Pro scenérii suchdolské zahrádkářské kolonie si natáčecí štáb vybral barrandovskou pláň, na které nechal rozstřílet vrak dopravního letadla tak, aby vypadalo jako po nárazu. A celá scenerie byla natolik dokonalá, že údajně posádky některých prolétajících letadel mířících k Ruzyni na přistání, hlásily řídící věži, že pod sebou vidí spadlé dopravní letadlo, a dotazovaly se, co se stalo.
Počtem obětí se letecká katastrofa v pražském Suchdole stala jednou z nejtragičtějších leteckých nehod na území České republiky (bývalého Československa). Známou se stala díky profesionálnímu zásahu záchranných složek, které dokázaly za 35 minut od nahlášení události ošetřit a přepravit všechny zraněné do nemocnic. V místech tragédie dnes tuto událost připomíná pamětní cedule. A za pár týdnů uplyne od suchdolského leteckého neštěstí již padesát let.
Ilustrační obrázek
