Článek
Neveklov leží na jih od hlavního města v jakémsi pomyslném čtverci, který tvoří na severní straně železniční trať z Prahy do Tábora a řeka Sázava, na východě je to „benešovská silnice“ z Čerčan do Votic, z jihu je pomyslnou hranicí silnice z Votic do Příbrami a západní stranu jistí řeka Vltava, jejíž součástí je v těchto místech Slapská přehrada. Malebnost zdejší krajiny, a právě blízkost Slapské přehrady, tvoří jedny z předností této části Benešovské pahorkatiny. Zdá se, že zde vše plyne poklidným nerušeným tempem už po celá staletí, ale…
Během 2. světové války se Neveklovsko, částečně i Sedlčansko a Benešovsko, stalo součástí cvičiště zbraní SS s názvem SS-Truppenübungsplatz Böhmen, které zaujímalo zhruba 441 km2.
Téměř okamžitě po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 padají návrhy na to vytvořit na protektorátním území oblasti, ze kterých by bylo stávající české obyvatelstvo vysídleno a nahrazeno obyvatelstvem německým. Děje se tak v duchu německé germanizační politiky „konečné řešení české otázky“. Zároveň je rozhodnuto o tom zřídit na těchto „uvolněných“ územích vojenská cvičiště. Již v srpnu 1940 Němci oznamují, že budou rozšířena vojenská cvičiště v Milovicích, v Brdech a na Vyškovsku. Vysídlování vytypovaných oblastí urychlil nástup SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Nejvhodnějším místem pro první vysídlovací etapu je vybrán Neveklov a celé jeho okolí, ležící v centrální části Protektorátu, kde má vzniknout německé území. Součástí tohoto plánu je i úplné vystěhování Benešova, který má být dán plně k dispozici zájmům SS. Rámcové plány poukazují i na vytvoření souvislého německého osídlení od Plzně až po Jihlavu.
Prvním krokem k vysídlení byla vyhláška Okresního úřadu v Benešově č.j. 325/pres. ze dne 14. března 1942. V Benešově vznikla přesídlovací kancelář, která měla přesídlování řídit a která pod sebou měla další pobočky v Netvořicích, v Čerčanech a v Sedlčanech. Vyvlastňování mělo probíhat za náhradu a výše odškodnění měla být určena při smírčích jednáních.
S vysídlením samotným se začalo po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha a probíhalo v pěti etapách. Týkalo se 70 obcí a 180 osad. Dotčeno jím bylo 30 000 obyvatel, pro které to znamenalo jisté vykořenění, protože byli po několik generací doslova srostlí s krajem a půdou, která jim poskytovala obživu. Pracovali převážně v zemědělství a problematické pro ně bylo, najít si novou existenci. Navíc byli nuceni, nalézt si nové ubytování sami. Snažili se o to, co možná nejblíže k původnímu domovu, ale skutečnost byla taková, že se mnohdy ocitli na docela opačném konci Protektorátu Čechy a Morava. Najít volnou zemědělskou usedlost, kterou by si mohli koupit nebo pronajmout, byl mnohdy téměř nadlidský úkol. Při hledání vhodného bydlení, jim pomáhal Ústav pro péči o přistěhovalce, původně zřízený po Mnichovské dohodě pro obyvatele, kteří museli opustit pohraničí. Pomocí dotazníku zjišťoval u obecních úřadů volné ubytovací prostory, které pak poskytoval přesídlovací kanceláři a ta je nabízela přesídlencům. Pokud o nabídnutý prostor projevili zájem, vystavila jim kancelář ubytovací rozkaz a v obci, kam se přestěhovali, získali nové domovské právo.
Zatímco, na začátku vysídlování si vysídlení obyvatelé mohli odvézt veškerý svůj movitý majetek, později již byli nuceni nechat veškerý inventář na místě. Jako náhradu výloh za stěhování jedné usedlosti obdrželi 1 500 korun + 2 % odhadní ceny usedlosti. Movitý majetek ponechaný na místě byl narychlo oceňován a ve většině případů bylo proplaceno jen 80 % ceny. Jelikož část obyvatel ale vyjádřila s vyvlastněním nesouhlas, nebylo těmto lidem odškodnění vyplaceno. Za zmínku stojí, že o vysídlení se obyvatelé dozvěděli až těsně před ním samotným, protože předchozí přípravy probíhaly v utajení.
Plány na vystěhování se často měnily a doplňovaly, z čehož vyplývaly nesrovnalosti ve vyhláškách přesídlovací kanceláře. Ač mělo být podle původních plánů vysídleno veškeré obyvatelstvo, přesto byli na některých místech ponecháni ti, kteří zaujímali těžko nahraditelné profese. Proto se vysídlení dotklo více majitelů usedlostí než dělníků. Ale i oni byli nakonec nuceni se ze svých domovů stěhovat, a to i vícekrát.
Vysídlení oblastí Neveklovska, Sedlčanska a Benešovska se uskutečnilo v rozmezí let 1942–1944. V březnu 1942 zde vznikl výcvikový prostor Waffen-SS na Benešovsku (SS-Truppenübungsplatz Beneschau, od 1. září 1943 přejmenovaný na SS-Truppenübungsplatz Böhmen, („Výcvikový prostor SS Čechy“). Velitelství výcvikového prostoru sídlilo nejprve v Benešově, od podzimu 1943 se pak přesunulo na zámek Konopiště. Funkce velitele výcvikového prostoru byla zřízena již od 1. listopadu 1941.
Ve výcvikovém prostoru platily německé říšské zákony. Během doby zde byly zřízeny dělostřelecká škola, škola tankových granátníků, ženijní škola, škola stíhačů tanků a škola útočných děl. Na jaře 1944 bylo zahájeno opevňování cvičiště pomocí zátaras, minových polí, podminováním některých objektů. Ještě na jaře 1945, s blížícím se koncem války, tyto práce stále pokračovaly.
K zabezpečení výživy vojenských jednotek, důstojníků SS, jejich rodin i zbylých původních obyvatel byly zřízeny tzv. SS-Hofy. Jednalo se o zemědělské hospodářské jednotky vzniklé z dřívějších velkostatků či spojením skupin stávajících usedlostí. Pracovalo se zde denně včetně sobot a nedělí. Zaměstnancům, které tvořila menšina obyvatel z vysídlených obcí (asi kolem 40 %), byla vyplácena nepříliš velká mzda a deputát. Ve výcvikovém prostoru vznikly i rybníkářské, lesnické a zahradnické jednotky (SS-Teichwirtschaft, SS-Forste a SS-Gartenbau). Předpokladem bylo, že po ukončení války, připadnou majetky z tohoto území zasloužilým německým důstojníkům.
Kromě původních místních obyvatel byli na práci ve výcvikovém prostoru využíváni ale i vězni. V roce 1942 byl v Hradišťku zřízen pracovně-výchovný tábor, přeměněný v roce 1943 na koncentrační tábor Hradištko, jež byl pobočkou koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Jednalo se o výchovný tábor pro lidi vyhýbající se práci. Vznikl zde i sonderlager pro lidi ze smíšených rodin (manžely židovek, manželky židů, potomky smíšených párů). Dalším pak byl tábor pro politické vězně. Nechyběl ale ani tábor pro provinilé příslušníky SS.
Když skončila 2. světová válka, bylo v táboře v Lešanech, v červnu 1945, drženo na 15 000 německých zajatců, příslušníků Wehrmachtu nebo Waffen-SS. Na podzim téhož roku se pak tábor přeměnil na internační pro vysídlované německé obyvatelstvo.
Ve výcvikovém prostoru obce Hradišťko bylo na konci dubna 1945 zakopáno množství beden evakuovaných z Berlína, obsahujících blíže neurčený nacistický materiál. Tento takzvaný Štěchovický archiv vykopala a zajistila, bez vědomí československých úřadů, o rok později americká armáda. Předpokládá se, že někde v oblasti Hradišťka se ukrývá dnes už tak trochu bájný Štěchovický poklad, který má ukrývat další nacistické materiály a předměty, ale to už je zase jiná kapitola.
Hned po skončení 2. světové války, začátkem května 1945, když německá vojska opustila výcvikový prostor, se tam začali vracet původní obyvatelé. Další vlna obyvatelstva se pak vracela na přelomu let 1945 a 1946. Všechny ale čekal velmi žalostný pohled na místa, která kdysi bývala jejich domovem. Mnohé domy byly zničené, se zbořenými stěnami, vyraženými okny a dveřmi. Pole byla zpustošená. Studně kontaminované s vodu nevhodnou k pití. Navíc byly v celém okolí instalovány miny, poházené granáty a munice. Na každém kroku tak doslova číhala smrt. Především vlastníci usedlostí, které byly zcela zničené, se proto rozhodli, zůstat buď již natrvalo ve svém dočasném bydlišti, nebo se přestěhovat do oblastí, ze kterých byli po 2. světové válce odsunuti němečtí obyvatelé.
Vyhláškou Ministerstva ochrany práce a sociální péče byla 18. června 1945 vydána vyhláška o zřízení zvláštních repatriačních úřadoven, kde se měli přesídlenci hlásit. Za tímto účelem byl ustanoven Národní výbor vyvlastněných obcí povltavských a posázavských, který měl mít repatriaci ve své kompetenci. Jeho činnost byla ale velmi neúspěšná, a proto byl k 7. prosinci 1945 zrušen.
Na obnovu území bývalého výcvikového prostoru byl pak zřízen Koordinační výbor pro obnovu území bývalého cvičiště SS Benešov. Obnova byla financována organizací UNRRA. Poté, co ale Československo odmítlo Marshallův plán, tato pomoc ustala.
