Článek
Ach, nemějte mě za takového slabocha a nedělejte ze mne prosťáčka! Tato poslední slova pronesl Ernst Gideon svobodný pán von Laudon před tím, než naposledy vydechl dne 14. července 1790 v Novém Jičíně na smrtelné posteli. Rakouský vojevůdce a odpůrce pruského krále Fridricha Velikého proslul nejen v rakousko-pruských válkách, ale i v taženích na Balkán proti Osmanské říši. Jak ale tento generál souvisí s Olomoucí?
Město přeměněné v pevnost, díky mohutnému bastionovému opevnění, nově vzniklému z iniciativy císařovny Marie Terezie, čelilo v roce 1758 během tzv. sedmileté války, vůbec poprvé a zároveň i naposledy, nepřátelským vojákům pruské armády. Rozhodující se stala bitva u Domašova, kde Prušáky porazil zmiňovaný generál Laudon. Traduje se, že v pruských vojácích vyvolávala přítomnost generála takový děs, že právě v těchto dobách vzniklo zvolání Himmellaudon!, což lze přeložit jako Nebesa, Laudon! Generál se objevuje i v jedné české lidové písničce, kterou určitě každý dobře zná, a jejíž první sloka zní „Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves. Jede skrz vesnici, má bílou čepici, generál Laudon jede skrz ves…“.
Ale, zpátky do Olomouce. Města, které kdysi bývalo moravským hlavním městem a které se svého času stalo zemskou pevností chráněnou tzv. „fortovým věncem“.
Úrodná půda Hané přilákala na úsvitu věků nejprve Kelty, Germány a později i Římany, jejichž pobyt na Moravě spadá do druhé poloviny 2. století. Stopy po nich bychom našli v městské části Olomouce jménem Neředín, kde měli mít pochodový tábor. Jde vůbec o nejsevernější místo v celé střední Evropě, kde se Římané vyskytovali.
Olomouc měla vlastně vždycky strategický význam. Ležela na křižovatce cest – důležitých obchodních stezek. Jak za éry Velké Moravy, tak i později po připojení k českému přemyslovskému státu, se těšila značnému vlivu, a zhruba v roce 1055 vzniká na zdejším Václavském návrší knížecí hrad. Královské město Olomouc vzniklo pravděpodobně před rokem 1246 během vlády Václava I. Ve 13. století Olomouc získává nejen svůj znak s motivem šachované orlice, ale je vůbec poprvé opevněna hradbami. Zdejší smutnou událostí, je vražda krále Václava III., 4. srpna 1306, rukou neznámého pachatele, ke které došlo na olomouckém hradě. Linie Přemyslovců jeho odchodem vymírá po meči. Za rané éry Lucemburků je Olomouc označena za hlavní město Moravy. Nutno poznamenat, že během husitských válek se město nikdy nedostalo do rukou husitů. Konec 15. století znamená pro Olomouc mimo jiné vyrovnání se s velkými požáry, které ji zasáhly. V době před bělohorskou bitvou, v roce 1620, má zhruba osm tisíc obyvatel a postaveno je zde 1200 domů. Jedná se tak, po Praze, o druhé největší město českých zemí. V 17. století se zde odehraje tragický příběh holešovského faráře Jana Sarkandera, jež je obviněn z údajné velezrady a spojenectví s nepřítelem. Vinu nepřiznává ani na mučidlech. Jeho svatořečení proběhlo v roce 1995, kdy jej za svatého prohlásil papež Jan Pavel II. Hned na začátku třicetileté války obsazuje Olomouc císařská armáda. Během války je pak město vůbec poprvé dobyto, v roce 1642 Švédy, a ti zde setrvávají až do roku 1650. Že jejich působení nemělo blahý vliv ani na obyvatele ani na město samotné, je patrné po jejich odtažení. Poškozeným stavbám hrozí demolice a markantní je i úbytek obyvatel, který jde do tisíců.
Musí uplynout ještě pár let, než se Olomouc opět pozvedá a zvelebení se dočkávají, jak světské, tak i církevní budovy. Zároveň je v roce 1655 císařem Ferdinandem III. rozhodnuto, že se promění v pevnostní město. Buduje se mohutné opevnění bastionového typu, které dokončuje císařovna Marie Terezie. Poprvé vyzkoušet, zda opevnění obstojí či nikoliv, lze právě během sedmileté války, kdy vstupuje na scénu již zmiňovaný Ernst Gideon svobodný pán von Laudon a u Domašova poráží v roce 1758 Prusy „na hlavu“. Vděk Marie Terezie nezná mezí a Olomouc si získává výsadu užívat titul královského hlavního města. Během 18. století zažije město požár, zasáhne jej morová epidemie. Ale špatné okamžiky střídají zase ty světlé. To, když v roce 1767 navštěvuje Olomouc tehdy jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart, který zde zkomponoval svoji VI. symfonii F–dur.
To, že je Olomouc brána jako město strategického významu, značí i to, že sem během bouřlivého roku 1848 prchá císařský dvůr. V 19. století proto získává obrana města novou podobu. V jeho okolí začínají vyrůstat pevnosti neboli forty. Původní záměr, vytvořit tzv. „fortový věnec“ kolem Olomouce, nebyl ale dokončen. Většina z vybudovaných fortů naštěstí nemusela nikdy plnit svůj obranný účel. V roce 1886 pak Olomouc ztrácí status pevnostního města. A pak již přichází 20. století, a přináší s sebou na jedné straně rozmach dosud „zakonzervované“ pevnosti, ale zároveň i těžké časy během nacistické a komunistické éry. Těžkou zkouškou prochází i během stoleté povodně v roce 1997.
Vraťme se ale k fortům. Unikátní soustavě opevnění, která byla budována průběžně od 16. do 19. století. Fortifikace Olomouce patřila do strategického plánu Marie Terezie, který počítal s tím, že by město dokázalo čelit válečným výpadům, případně se stalo hraničním městem monarchie. Vznik opevnění a pevností lze rozdělit do dvou historických období. V 18. století byla postavena Korunní pevnůstka, která sloužila nejen na možnou obranu, ale i jako hlavní vstup do města. Navazovala na tehdejší hradební opevnění, jehož se zároveň stala součástí. U Korunní pevnůstky byla vybudována i barokní prachárna na uchovávání střelného prachu, který se zde směl skladovat pouze v době míru. V případě vypuknutí ozbrojeného konfliktu by byl přesunut na jednotlivé forty, kde by jej měli tamní obránci stále k dispozici. Střelný prach se rovněž uchovával ve vojenských studnách. Ty se do současné doby zachovaly tři. Korunní pevnůstka se dnes změnila v „Pevnost poznání“, a jejím hlavním cílem je, v režii Muzea olomoucké pevnosti a Univerzity Palackého, vzdělávání a popularizace vědy jako takové.
Pevnost poznání
K největšímu rozmachu ve výstavbě fortů dochází v 19. století. Jako první byly v letech 1838–1846 postaveny forty tzv. předsunuté obrany na Šibeničním a na Tabulovém vrchu, které by v případě ohrožení chránily Olomouc od západu. Fort Galgenberg a fort Tafelberg, který byl využíván i jako vězení. Obě tyto pevnosti ovšem nelze počítat mezi klasické fortové opevnění, protože pouze rozšířily stávající hradební opevnění z 18. století. Dnes je fort Tafelberg nemovitou kulturní památkou a slouží pro účely archivu Fakultní nemocnice Olomouc. Stejně tak je i nemovitou kulturní památkou fort Galgenberg, který byl postaven podle návrhu plukovníka Camilla Vacaniho z Generálního ženijního ředitelství ve Vídni. Za 2. světové války byl nacisty přebudován na protiletecký kryt. Dnes je v soukromých rukou.
Jedinečný projekt tzv. „fortového věnce“ spadá do roku 1850 a za jeho autora lze považovat plukovníka Juliuse von Wurmba, jehož záměrem bylo změnit Olomouc z bastionové pevnosti v pevnost fortovou. Opíral se o projekt Bechada de Rochepina. Plánoval vybudovat celkem 25 detašovaných polygonálních fortů, které by vytvářely uzavřený prstenec. Šlo o zlepšení obranného systému, díky kterému měla být obrana Olomouce rozšířena o předsunuté pevnůstky. Tím by se zvětšil akční rádius hlavní obranné linie, která spadala do předpolí fortů. Mezi objekty, se kterými se počítalo jako s kasárenskými a vojenskými, patřily i Tereziánská zbrojnice, Edelmannův palác, Hanácké kasárny, Vodní kasárny, nebo Vojenské pekárny.
Během 19. století bylo vybudováno úctyhodných 17 fortů. Uskutečnit plán Juliuse von Wurmba a postavit jím navrhovaných 25 fortů, se ale nakonec nepodařilo. Jednak z důvodu nedostatku finančních prostředků, a jednak kvůli náhlé časové tísni. Poté, co Olomouc ztratila význam pevnostního města, se s další výstavbou obranných fortů již nepočítalo. Olomouc sice nadále zůstává důležitým posádkovým městem, ale zároveň dochází i k demolici některých částí opevnění a zelená se rozsvěcí pro urbanizační rozvoj města.
Pojďme se ale na jednotlivé forty „fortového věnce“ podívat blíže:
Fort I Černovír
Zaniklý, tzv. železniční fort, dnes připomínají již jen nerovnosti v terénu, které lze označit i jako vyvýšený terén.
Fort II Chválkovice
Jde o kulturní nemovitou památku. Olomouc měl tento fort v případě napadení chránit ze severu. Postaven byl na samém začátku výstavby fortifikace, v letech 1854–1857.
Fort III a Fort IIIa u Chválkovic
Zaniklé forty postavené souběžně v roce 1850, z nichž se bohužel nedochovaly žádné pozůstatky.
Fort IV Bystrovany
Tento fort se řadí mezi nemovité kulturní památky. Má atypický osmiúhelníkový půdorys s atypickým vyseknutím v týle. Válcový kasárenský objekt tzv. reduit, který tvořil jádro fortu, měl pojmout 300 vojáků. Jejich počet by se ale v době války zvýšil až na 492 mužů. Podle dochovaných zdrojů patřily Bystrovany mezi nejlépe vyzbrojené pevnosti „fortového věnce“. Nějakou dobu patřil fort Armádě České republiky, nyní je v soukromých rukou.
Fort IVa
Nebyl realizovaný.
Fort V a Fort Va
Zaniklé forty, které připomínají již jen nerovnosti v terénu.
Fort VI
Zaniklý fort, po kterém se nedochovaly žádné pozůstatky.
Fort VII lokalita Amerika u Holic
Zaniklý fort. Jednalo se o železniční fort, který byl budovaný zároveň s fortem I. Dnes se z něj dochoval pouze zemní val.
Fort VIII
Zaniklý fort v jihovýchodní části Olomouce dnes připomínají jen nerovnosti v terénu. Přesto se ocitl na seznamu nemovitých kulturních památek.
Fort IX
Zaniklý fort, jehož výstavba se datuje do roku 1850, a po kterém se nezachovaly žádné pozůstatky.
Fort XI Nemilany
Jedná se o velký fort s reduitem, který má tvar podkovy. Fort se stal nemovitou kulturní památkou, je v zachovalém stavu a v rukou jej má soukromý majitel.
Fort XII
Nebyl realizovaný.
Fort XIII Nová Ulice
Patří mezi první čtyři budované forty, a je zařazen mezi nemovité kulturní památky. Během 2. světové války zde sídlila jednotka Hitlerjugend. V současnosti je fort v soukromých rukou a v jeho zrekonstruované části se nachází muzeum.
Fort XIV
Nebyl realizovaný.
Fort XV Neředín
Řadí se opět mezi první budované forty. Jeho výstavbu prováděla soukromá stavební společnost, která patřila bratřím Kleinům. Fort Neředín se jako jediná pevnost zařadila do „bojů“ proti Prusům, když proti nim v roce 1866 vedla palbu. Dnes bychom i tento fort našli na seznamu nemovitých kulturních památek. Patří soukromému majiteli a ten zde provozuje hřiště pro paintball.
Fort XVI
Nebyl realizovaný.
Fort XVII Křelov
Reduitový fort, který je dnes ve velice dobrém stavu, se řadí mezi nemovité kulturní památky. Je přístupný veřejnosti a v jeho útrobách se nachází expozice, která je věnovaná olomouckému fortovému opevnění.
Fort XVIII Dílový vrch
Postaven byl v roce 1850. Rekonstruován v roce 1875, kdy byl vůbec jako nový stavební prvek využit beton. Když byl zrušen pevnostní status Olomouce, byly zde testovány výbušniny a trhaviny, což mělo za následek zkázu tohoto fortu, po kterém se dnes bohužel nezachovaly žádné pozůstatky.
Fort XIX u Křelova
Potkal jej stejný osud jako Fort XVIII. Postavený byl v roce 1850, ale žádné pozůstatky po něm nejsou.
Fort XX Křelov
Druhý zachovalý fort v Křelově, řadící se mezi nemovité kulturní památky. Zajímavostí tohoto fortu je, že do něj v roce 1877 uhodil blesk, který ale nezpůsobil žádné závažné škody. Fort je dnes v soukromých rukou, pro veřejnost je ale nepřístupný.
Fort XXI
Nebyl realizovaný.
Fort XXII Lazecký
Řadí se opět mezi nemovité kulturní památky. V mírových dobách na něm sloužilo na 150 mužů. V současné době je tento fort v soukromých rukou.
Mezi tak zvané předsunuté forty, s jejichž realizací se počítalo po roce 1871 na Svatém kopečku podle projektu kapitána Karla rytíře von Peche se řadily:
Fort č. I Tovéř
Fort č. II Radíkov
Fort č. III Lošov
Fort č. IV Droždín
Patřily sem i dvě dělostřelecké baterie označované jako A a B.
Postaven byl nakonec ale v letech 1871–1876 pouze dělostřelecký fort Radíkov, který zaujímá plochu zhruba 6 hektarů. Svým způsobem si drží unikát, protože byl poslední realizovanou pevností z plánovaného fortifikačního opevnění Olomouce.
Opevněné město, kterým Olomouc byla, je už dávno minulostí. Zachovalé forty ale nadále připomínají smělý plán, jehož cílem bylo vybudovat nedobytnou pevnost, která by vzdorovala nepříteli a nedovolila mu další postup na tehdejší sídelní město císařského dvora, Vídeň.
Forty přístupné veřejnosti, dnes nabízejí nejen pohled na vojenskou obranou strategii 18. a 19. století, ale poskytují i náhled na to, jakým způsobem a za jakých podmínek ve fortech žila vojenská posádka. Je jen škoda, že řada fortů zanikla, protože jejich vybudování ve své době představovalo jistě značný um a píli, které naši předci museli vynaložit.
