Článek
Jedna z nejděsivějších kapitol komunistické éry a zlovůle si v padesátých letech 20. století, vybrala pro svoje dějství právě tuto východočeskou vesnici. Doslova ji zadupala do země. Osmnáct soudních rozsudků vynesených nad jejími obyvateli už navždy poznamenalo nejen aktéry, nad kterými byly vyneseny, ale i jejich rodiny, a další generace. Trauma, které si nesli a nesou, nemohla zahladit ani rehabilitace odsouzených z let 1990 a 1991.
Drama, které se začalo odehrávat 28. prosince 1951, dostalo krycí název „Akce teror Náchod“, což už samo o sobě hovoří o zrůdnosti komunistického systému a jeho prodloužené ruce státní bezpečnosti, která se ujala režie.
Vykonstruovaná obvinění, vynucená doznání, a pak rozsudky vynesené Státním soudem v Praze. To vše mělo za následek sražení obce na kolena, bezbřehou poslušnost a výstrahu pro všechny ostatní, kteří by se domnívali, že hrdost a neústupnost nejde zlomit. Tady se to podařilo na téměř celých padesát let.
Památník obětem totalitního komunistického režimu zde byl odhalen 16. srpna 2008 a nese jména těch, kteří už navždycky zůstali „Akcí teror Náchod“ poznamenaní.
Rozsudkem ze dne 27. ledna 1952 byli v 1. skupině odsouzeni:
Jaroslava Hanušová, za velezradu a nedovolené ozbrojování k 16 letům odnětí svobody. Vězněna byla v Pardubicích. V době nástupu do vězení byla v pátém měsíci těhotenství, a násilně byla donucena k potratu. Společně s ní odsoudili i jejího otce Jaroslava Hanuše. Jaroslava Hanušová byla propuštěna v roce 1960, duševně nemocná. A ač se později vdala a měla dceru, nakonec spáchala sebevraždu. Její otec zemřel v roce 1962 v ústavu pro duševně choré.
Jaroslav Lazar, snoubenec Jaroslavy Hanušové, za velezradu odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 10. června 1952 ve věznici Praha-Pankrác. Ač jeho otec Josef Lazar podal žádost o milost, nebylo mu Kanceláří prezidenta republiky vyhověno.
Karel Rudolf, za velezradu odsouzen k trestu smrti, který mu byl po odvolání změněn na doživotí. Trest si odpykával v Leopoldově a v Bytími. Ve vězení onemocněl a krátce po svém propuštění, zemřel.
Josef Řezníček, za velezradu odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 10. června 1952 ve věznici Praha-Pankrác. Kancelář prezidenta republiky, stejně jako v případě Jaroslava Lazara opět nevyhověla žádosti o milost, kterou podala matka Anna Řezníčková.
Milada Střihavková, za velezradu a nedovolené ozbrojování odsouzena k 17 letům odnětí svobody, vězněna byla do roku 1960 v Pardubicích.
Josef Svatoň, za velezradu a nedovolené ozbrojování odsouzen na 20 let odnětí svobody. Vězněn byl až do roku 1962 ve věznicích v Bytími, v Minkovicích a ve Vlčicích u Trutnova.
Josef Vít, za velezradu, návod k pokusu trestného činu proti republice a útok proti bezpečnostnímu orgánu za použití zbraně, odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 10. června 1952 ve věznici Praha-Pankrác. Žádost o milost, kterou adresovala jeho manželka, Marie Vítová, Kanceláři prezidenta republiky, byla zamítnuta.
Marie Vítová, rozená Řezníčková, manželka Josefa Víta, byla za nadržování trestnému činu odsouzena na 2 roky odnětí svobody, a prošla věznicemi Vlčice u Trutnova, Hostinné, Timěchody u Chrudimi. Stalo se tak krátce po manželově popravě. Synové Vítových byli dáni do dětského domova a domů se mohli vrátit až poté, co byla na amnestii propuštěna jejich matka.
Marie Vojtěchová, za velezradu a nedovolené ozbrojování odsouzena k 18 letům odnětí svobody.
Rozsudkem ze dne 26. července 1952 byli ve 2. skupině odsouzeni:
Miroslav Borůvka, za návod k pokusu trestného činu proti republice a pomoc k trestnému činu velezrady, odsouzen k 18 letům odnětí svobody. Trest si odpykával ve věznicích v Hradci Králové, Praze-Pankrác, a v pracovních táborech Jáchymov, Vykmanov, Bytíz. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960.
Josef Brejtr, za pomoc k trestnému činu velezrady, odsouzen k 6 letům odnětí svobody. Vězněn byl ve Valdicích.
Jaroslav Horák, za neoznámení trestného činu, odsouzen na 4 roky odnětí svobody. Trest si částečně odpykával i v pracovním táboře v Jáchymově. Krátce po svém propuštění onemocněl rakovinou a zemřel.
Josef Hůlek, za pomoc k trestnému činu velezrady, odsouzen na 8 let odnětí svobody. Vězněn byl v Hradci Králové a pak v pracovním táboře Svatopluk v Horním Slavkově. Po svém propuštění na svobodu onemocněl rakovinou a této nemoci i podlehl.
Emanuel Konvalinka, za pomoc k trestnému činu velezrady, na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl ve Valdicích, a na Ilavě.
JUDr. Albert Prouza, za pomoc k trestnému činu velezrady, na 14 let odnětí svobody, které si odpykával v Hradci Králové a v pracovním táboře Bytíz.
Jan Prouza, za neoznámení trestného činu ke 2,5 rokům odnětí svobody. Protože ale ve vězení onemocněl, byl nakonec propuštěn na svobodu. Za zmínku stojí, že během 2. světové války, byl Jan Prouza činný v odboji.
Františka Rudolfová, za pomoc k trestnému činu velezrady, na 5 let odnětí svobody. Vězněna byla v Želiazovcích na Slovensku, a ve Vlčicích u Trutnova.
Karel Voráček, za pomoc k trestnému činu velezrady, na 16 let odnětí svobody. Prošel věznicemi Hradec Králové a Valdice. Ve vězení dostal tuberkulózu.
Všichni odsouzení navíc ztratili veškerá svá občanská práva a jejich celý majetek propadl ve prospěch státu.
*****
Na samém sklonku roku 1951, nad ránem 29. prosince, obklíčili ozbrojení muži stavení, ze kterého za řevu „Kde schováváš agenta?“ vyvlekli ještě polo spícího Josefa Řezníčka. A protože se pohledem dotkl nedaleké stodoly, zahájili na ní okamžitou palbu, při které byl využit i lehký kulomet a ruční granáty, jako by se tam přinejmenším ukrývala celá jednotka diverzantů.
Den před tím, 28. prosince 1951, obklíčili příslušníci státní bezpečnosti, sboru národní bezpečnosti, lidových milicí a vojska, nejen celou vesnici Litoboř, ale hlavně statek pana Josefa Řezníčka, neboť právě tady, se měl údajně onen hledaný agent ukrývat.
Takový byl začátek „Akce teror Náchod“, která pokračovala zatýkáním, soudy, a dvěma zinscenovanými monstrprocesy v Náchodě a v Hradci Králové, které se i dle slov historika uskutečnily neuvěřitelně rychle poté, co byli odsouzení zatčeni. Ti byli státní bezpečností následně přinuceni odříkat předem naučená přiznání k činům, které nespáchali, ale za které byli odsouzeni k testům smrti nebo dlouholetým žalářům. O tom, jaké rozsudky padly, se jejich rodinní příslušníci dozvěděli až prostřednictvím novin.
Je vůbec možné, aby se něco takového odehrálo v malé, téměř neznámé vesnici? Jak ukazují dějiny, bohužel to možné je, a opět to připomíná události, kdy lidská zlovůle a zrůdnost vládnoucího systému, dokázaly poznamenat životy nevinných lidí i místa, kde žili, na dlouhá desetiletí.
*****
Litoboř, vesnice, kterou protéká Hluboký potok a která se nachází na úpatí Krkonošského podhůří, má za sebou dlouholetou historii, jejíž počátky lze hledat již v druhé polovině 14. století, kdy vlastnil zdejší tvrz Ješek z Litoboře. Neblahý vliv na Litoboř a vůbec na celé okolí, mělo období husitských válek, které bylo obdobím svárů mezi místními feudály, ale i nájezdů slezských knížat za účelem drancování. V první třetině 17. století se Litoboř stala součástí náchodského panství. Rozhodujícím rokem, byl pak rok 1848, od kdy se datuje vlastní volená samospráva. Obecní život nabývá nových rozměrů, které se realizují ve spolkové a kulturní činnosti. Neblahými obdobími jsou pro Litoboř obě světové války. V té první padlo 14 místních mužů, během té druhé bylo 12 litobořských mužů tzv. totálně nasazeno. Po skončení války našlo v obci dočasné útočiště 84 uprchlíků z Polska. Několik rodin po válce odešlo do pohraničí.
Vesnice byla vždycky převážně zemědělská. Sedláci, chalupníci, domkáři, ti všichni tady měli svá pole, pastviny, zahrady i lesy, na kterých hospodařili. Život tu byl těžký, a tak si jej zpestřovali nejrůznějšími společenskými aktivitami.
Poklidný život v Litoboři zničil nástup komunismu v roce 1948, který pod taktovkou diktatury proletariátu, začal na venkově nastolovat kolektivizaci zemědělství a budování jednotných zemědělských družstev. Čas zastrašování, vysokého nátlaku, neúměrných předepsaných dávek v živočišné i rostlinné výrobě, to vše znamenalo, srazit sedláky a chalupníky na kolena, donutit je, vzdát se vlastní půdy, hospodářských zvířat a vůbec všeho, co souviselo s jejich soukromým hospodařením. Nesplnit předepsanou dávku, znamenalo například odejmutí potravinových lístků.
Jakýmsi pomyslným spouštěčem nenávisti ze strany komunistické moci, se staly volby v květnu 1948, při kterých byla vydána jednotná kandidátka Národní fronty. V Litoboři byla ale urna, kam se volební lístky házely, umístěna za plentu, což bylo nepřípustné, a tak se musely opakovat. Litobořští se ale nevzdali a stali se zatvrzelými odpůrci vstupu do družstva. Trest ze strany vládnoucí komunistické strany, na sebe nenechal dlouho čekat. Na samostatně hospodařící rolníky byly uplatňovány neúměrně vysoké dávky, které nešlo plnit a které se navíc rok co rok navyšovaly. Do obce přijížděli kontroloři a poté následovaly represe, v podobě vysokých pokut, odejmutí potravinových lístků, vězení. Atmosféra strachu, která tu byla účelně nastolena, znamenala, že se začínal bát jeden druhého.
V zájmu komunistů bylo, aby byl venkov kolektivizován podle vzoru, za který byl dáván Sovětský svaz, a tak se v roce 1949 dostává do popředí schválený zákon o jednotných zemědělských družstvech. Ten znamená nejen likvidaci soukromých zemědělců, ale i soukromých obchodů a řemeslnických dílen. Stanovené postupy hospodaření ale často odporují dlouholetým zavedeným a osvědčeným zvyklostem a zkušenostem, které soukromí zemědělci mají, a tak se mnohde vstup do JZD stává neakceptovatelným a nechtěným. Nejinak je tomu v Litoboři, která byla před druhou světovou válkou jednou z nejvýstavnějších na Náchodsku.
Odpor zatvrzelých místních obyvatel je třeba zlomit, a pro budování socialistického zemědělství využít všech možných represívních způsobů. Státní bezpečnost proto spouští „Akci teror Náchod“, která je zaměřená proti Litoboři a která má znamenat konečné řešení této „anti družstevní otázky“.
*****
V létě roku 1951 přijíždí do sousedního Mečova ozbrojená posádka, která kolem obce rozestavuje kulomety a vysvětluje to tím, že se tam mají ukrývat diverzanti. Najít se ale nikoho nepodaří, a tak pátračka nakonec zase kulomety skládá a odjíždí pryč. Atmosféra strachu ale zůstává.
Před Vánocemi roku 1951 se v Litoboři objevuje podivný mladý muž. Je ozbrojen pistolemi a prohlašuje, že je ze „Západu“, sem byl vysazen z letadla, a jeho úkolem je zabraňovat násilné kolektivizaci zemědělského venkova a zakládání jednotných zemědělských družstev. Jmenoval se tento muž Miloslav Stejskal? Byl nasazeným spolupracovníkem StB, nebo skutečným agentem „Západu“? Nebo to byl jen osamělý „hráč“, který bral svoje vystupování pouze jako dobrodružství? Historikové odpověď neznají ani po padesáti letech. Jsou ale názoru, že se jednalo o muže, který se snažil maskovat svou trestní minulost, a StB toho využila ve svůj prospěch. Do „Akce teror Náchod“ se jim proto velice dobře hodil.
Místní brali jeho příchod z počátku jako dobrý signál toho, že nejsou ve svém boji sami. Poté, co se ale chování dotyčného stávalo agresivním a zastrašujícím, začali tušit, že se jedná o provokaci a stáhli se do pasivity. Snažili se mu naznačit, že Litoboř není „nahoře“ dobře zapsaná, a v zájmu všech bude nejlepší, když odejde pryč.
Za pár dní na to, 28. prosince 1951, začínají ale v Litoboři doslova vojenské manévry. Do obce přijíždí četníci a příslušníci lidové milice. Hlídky mají na všech cestách a silnicích, a každý kdo do Litoboře přichází nebo z ní odchází, se musí legitimovat. Prohledávají i okolní lesy, což zdůvodňují pátráním po podezřelých osobách. Následující ráno následuje zatýkání a likvidace „agenta“ Miloslava Stejskala, který měl údajně před Vánoci na Náchodsku zranit dva lidi, komunistického funkcionáře a jednu ženu. Agentovo mrtvé tělo se nachází v rozstřílené stodole statku sedláka Josefa Řezníčka, který je jedním ze zavilých odpůrců kolektivizace a vstupu do JZD. Záminka je na světě, a StB může pokračovat ve zrůdné odplatě pod krycím názvem, „Akce teror Náchod“, jejímž cílem je srazit místní sedláky na kolena. Josef Řezníček je obviněn z toho, že nepřátelskému agentovi poskytl úkryt ve své stodole. Záhy následují další zatýkání, výslechy, padají obvinění. Téměř okamžitě jsou zinscenovány monstrprocesy s osmnácti obviněnými a pro litobořské občany to přináší tvrdé perzekuce.
To, co se stalo, zastrašilo zbývající obyvatele natolik, že je 20. dubna 1952 v Litoboři založeno jednotné zemědělské družstvo. Majetek odsouzených byl zabaven, ale součástí družstva se nestal! Přihlášku do družstva podepisuje nejprve jen několik zemědělců, ale tlakem a dalšími pohrůžkami, se přidávají další. „Akce teror Náchod“ splnila svůj úkol a zůstala po ní pachuť strachu, smrti a beznaděje.
Jako by to ale vládnoucí komunistické straně nestačilo. K 1. červenci 1960 zaniká Litoboř jako samostatná obec a je přičleněna k Hořičkám. Tento stav trvá až do 1. září 1990, kdy se opět stává samostatnou obcí Královéhradeckého kraje.
*****
Dodnes ale vlastně není pořádně jasné, proč zrovna Litoboř byla tou obcí, která komunistům posloužila jako místo, na kterém předvedou svou zrůdnost. Nikdo už neodpoví na to, proč byl údajný agent rovnou, bez pokusu o zatčení, zlikvidován? Proč padaly v procesech tak vysoké tresty za v podstatě nesmyslná, smyšlená obvinění? Proč nebyli nikdy hnáni k odpovědnosti tehdejší příslušníci státní bezpečnosti, kteří měli Litoboř na svědomí? Nad vším visí příliš mnoho otazníků.
Aby se do případu vneslo alespoň trochu světla, požádala v roce 1995 náchodská pobočka Konfederace politických vězňů Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu o poskytnutí materiálů, vážících se k „Akci teror Náchod“. Z dokumentů ale vyplynulo, že StB tuto akci neřídila a jednalo se jen o jakýsi „husarský kousek“ mladíka, jehož minulost byla problematická, i když pak byla celá akce využita k zastrašení litobořských. Jak už to bohužel bývá, nikdo za tento zlovolný čin nebyl nikdy pohnán k odpovědnosti a potrestán. Bezpráví, které bylo vykonáno jako kolektivní trest na skupině osob, ba na celé obci, v zájmu vládnoucí mocenské komunistické garnitury, připomíná jiný zrůdný čin, který se odehrál během druhé světové války a který měli na svědomí nacisté. Tehdy, ale mnohem krutěji, byla potrestána středočeská obec Lidice. Mrazivým zjištěním zůstává i to, že popravení z „Akce teror Náchod“ byli ve věznici Praha-Pankrác oběšeni dne 10. června 1952, tedy přesně deset let po lidické tragédii. Paralela hrůz, která by měla zůstat pro další generace navždy mementem.
*****
Litobořští se na dlouhá léta obrnili mlčením. Mnoho z nich se z vesnice odstěhovalo. Událost z konce roku 1951 rozdělila rodiny, příbuzné, a navždycky je poznamenala bolestnou zraňující vzpomínkou. Dostali je. Zlomili je. Jednou pro vždy.
Teprve rok 1991 znamenal pro litobořské očištění, kterého se ale bohužel většina z odsouzených nedožila. Kuriózním byl případ částečné rehabilitace, Jaroslava Lazara, Josefa Řezníčka a Josefa Víta. Krajský soud v Hradci Králové totiž zrušil pouze jejich odsouzení za velezradu, nikoli ale za napomáhání při přípravě vraždy. A tak, kdyby byli naživu, byli by nuceni nastoupit do vězení znovu. Na základě intervence syna Josefa Víta, byl ale nakonec zrušen i tento nesmyslný rozsudek.
S nástupem nového tisíciletí se snad Litoboř dočkala a dočká kýženého klidu a pokoje. V roce 2004 vstoupila do Svazku obcí Mikroregionu Úpa. Mohla tak dosáhnout i na dotace a evropské fondy a tím si zajistit svůj další rozvoj.
Téměř neznámá obec v Krkonošském podhůří má za sebou hodně tragický osud. To, co se tam na sklonku roku 1951 stalo, by nemělo být nikdy zapomenuto, protože zlo v nejrůznější podobě je stále připraveno zaútočit. Už kvůli všem osmnácti litobořským občanům, kteří se stali nechtěnými aktéry zinscenované „Akce teror Náchod“, a jejichž jména připomíná v obci odhalený, Památník obětem totalitního komunistického režimu.
