Článek
„Sudety, kraj pod Kralickým Sněžníkem. Chudý německý sedlák Alois Weiser orá kamenité pole. Pomáhají mu česká manželka a dcera Grétka (Margarette). Těžce nemocná dívčina matka se strhne při odvalování velkého balvanu a zemře cestou z pole. Grétce zůstane po mamince jen její křížek.
S ostatními vesnickými dívkami se Grétka musí podrobit rentgenování, údajně kvůli prevenci tuberkulózy.
Místní učitel vyhledá Grétku na hřbitově, kam dívka chodí truchlit. Vyčítá jí, že spolu s ostatními Němci nevítá návštěvu z Říše. Do Sudet dorazí na inspekci sám říšský vůdce Himmler. Provází ho komisař Lottes a doktor Conti. Himmler si všimne rentgenového snímku Grétčiny lebky. Je uchvácen „árijskými parametry“. Předá zmatené dívce přívěsek s pečetí Nové krve (Bluterbe).“
Tak je popsán začátek filmu Der Lebensborn – Pramen života, který vznikl v roce 2000, podle námětu spisovatele a scénáristy Vladimíra Körnera, v režii Milana Cieslara. Film zachycuje zrůdnost nacistické manipulace s osudy lidí, v tomto případě mladých dívek, které jsou vybrány k plození „rasově čistých“ dětí, s příslušníky z řad důstojníků SS.
Baladický film, který kromě děje samotného, nabízí pohled i na pochmurnou, téměř depresívní krajinu, snad kdesi v Prusku, kde se v blízkosti jezera nachází sanatorium Isolde, které slouží jako jedno z míst, odkud vzejdou jen ti rasově nejčistší a nejvyvolenější.
Ilustrační obrázek
Pokud bychom se pokusili najít místa, kde se tento film mohl odehrávat, narazíme hned na dvě taková v Polsku. Jedno kdysi bývalo plicním sanatoriem, a to druhé nemocnicí, která skutečně během 2. světové války sloužila účelům nacistického programu Lebensborn.
Polské Sudety, jsou stejně jako ty české, krajinou plnou krásných, pozoruhodných, ale zároveň i velmi smutných míst. Na každém kroku tady, stejně jako u nás, můžeme narazit na stopy, které poukazují na dřívější prosperitu, kterou ale během 2. světové války a záhy po jejím skončení, vystřídal zmar, chudoba a úpadek. Ani tady se příliš nedaří vymanit se z vykořenění a vrátit do těchto míst prosperující plnohodnotný život. Jediné, o co tato stigmatizovaná krajina nepřišla, je její nesmazatelný genius loci, který tady možná zaznamenáme v mnohem větší míře než kdekoli jinde.
Prvním z míst je Sokolowsko, které mnozí z dřívějška znají i pod jménem Görbersdorf. Kdysi se Sokolowsko, ležící v Javořích horách, zhruba tři kilometry od českých hranic, řadilo mezi nejvýznamnější evropské lázně, a dá se říct, že mohlo směle konkurovat i takovým, jakými byly Karlovy Vary. Svou největší slávu zažívalo během 19. století, kdy zde působil Dr. Hermann Brehmer. Ten patřil ve své době k nejúspěšnějším lékařům, kteří se zabývali léčbou plicních chorob, tuberkulózy obzvlášť. Byl to právě on, kdo zde v roce 1855 otevřel sanatorium Grunwald, ve kterém se tuberkulóza začala léčit pomocí tzv. průkopnických metod, které si později osvojovaly i všechny ostatní lázně zaměřené na tuto chorobu. Rozhodující roli zde hrála poloha sanatoria v nadmořské výšce pouhých 500 metrů nad mořem, uprostřed údolí a hlubokých lesů, což bylo základem pro velmi úspěšnou léčbu, jejímž předpokladem byla dieta, pobyt na slunci a čerstvém vzduchu. Novátorský přístup a fenomenální úspěchy si záhy získávaly takový věhlas, že zájem o léčbu, v Grunwaldu, rostl, a proto se ani nelze divit tomu, že se mu začalo přezdívat „Slezský Davos“.
Na konci 19. století, v dobách největší slávy, se zde léčilo až na 2000 pacientů, a dalo se očekávat, že jejich počet bude stále stoupat.
Samotné sanatorium je naprosto fenomenální obrovskou budovou, která byla celá vyzděná z červených cihel, postavená v neogotickém stylu s jemnými orientálními prvky. Vyznačuje se četnými věžičkami, arkýři, balkony s cihlovými ornamenty nebo okenními otvory s ostrými i jemnými křivkami. Stěny byly zdobeny keramickými obklady a glazovanými cihlami. Dokonce, i dnes, kdy už z bývalé slávy zbývá jen pouhý zlomek, působí první setkání s ruinami téhle jedinečné stavby ve vylidněné obci uprostřed kopců polských Sudet zcela neopakovatelným dojmem.
I polské pohraničí, stejně, jako to naše, čekal po 2. světové válce nejprve odsun německého obyvatelstva a posléze i neodvratitelný úpadek. Původní Görbersdorf byl přejmenován na Sokolowsko. A ač si místo uchovalo status klimatických lázní, přece jen přišlo o veškerou zahraniční klientelu, což znamenalo jediné, postupné zapomnění a ztrátu významnosti. Unikátní stavba, která byla znárodněna, vyžadovala samozřejmě potřebnou údržbu. Tu jí ale stát nedokázal poskytnout, a tak se z ní pomalu začínala stávat chátrající ruina. V roce 1966 bylo sice sanatorium v Grunwaldu zapsáno na seznam chráněných památek, ale ani to nic nedokázalo změnit, a stavba nezadržitelně chátrala dál.
V devadesátých letech 20. století přešla budova sanatoria Grunwald nejprve na obec, ale protože ani ta neměla na potřebnou údržbu a opravy peníze, odprodala ji soukromému investorovi. Ten zde chtěl nejprve vybudovat obří kasino, později se hovořilo i o klinice plastické chirurgie. Bohužel, každý z těchto, i jiných investičních záměrů, zkrachoval téměř okamžitě v samém zárodku, budova stále měnila majitele a nadále podléhala zubu času.
Asi nejhorší ránu utržil Grunwald v roce 2005, kdy sanatorium údajně ze cvičných důvodů dvakrát podpálil místní dobrovolný hasič, což lze chápat jako naprosto barbarský a primitivní čin. V roce 2014 byla majitelem sanatoria Grunwald Varšavská Nadace pro současné umění, která se snažila alespoň o zakonzervování stávajícího stavu budov, které jsou v katastrofálním stavu a lze říci, že místy se jedná již jen o rozvaliny a ruiny. Těžko říct, zda se ještě obdivuhodnou stavbu, která byla kdysi místem, které vracelo lidem zdraví, a teď sama trpí nevyléčitelnou nemocí, podaří zachránit. Možná, že až teprve při pohledu na žalující ruiny a se znalostí historie, která se k tomuto místu váže, si člověk uvědomí to, jak moc jsou Sudety prokleté a jak moc se vymykají.
Druhým místem je Mokrzeszów, lépe řečeno palác v Mokrzeszówě, někdy také zámek v Mokrzeszówě, který je údajně jednou z nejzáhadnějších staveb v Dolním Slezsku. Od Sokolowska leží zhruba ve vzdálenosti třiceti kilometrů. Stavba, která se nachází na vyvýšeném místě obce, při silnici č. 35, připomíná svým vzezřením staré panské rezidence. Může za to možná neogotický styl, ve kterém je budova postavená a který ji propůjčuje onen punc reprezentativního sídla. S tím ale nemá, návštěvníkům dnes nepřístupný palác, vůbec nic společného. Jeho historie se začíná psát od druhé poloviny 19. století, respektive od roku 1860, kdy z iniciativy Řádu maltézských rytířů započala jeho stavba, která trvala plných 26 let. Za skutečného zakladatele lze ale považovat barona von Jakoby-Klösta, který vlastnil zdejší panství a na základě závěti odkázal svůj majetek Řádu pod podmínkou, že v Mokrzeszówě postaví nemocnici. A tak se konečně dostáváme k odpovědi na otázku, čím vlastně onen tajemný palác v Mokrzeszówě skutečně byl. Odpověď je tedy jednoduchá, nemocnicí a posléze domovem důchodců. Po vypuknutí 1. světové války zde byla zřízena nemocnice pro piloty a v roce 1918 pak bylo rozhodnuto, že zde bude léčebné sanatorium. Při pohledu na monumentální budovu, a v souvislosti s tím, jak byla využívána, je jasné, že Řád maltézských rytířů nebyl schopen ji finančně udržet. Palác proto Řád v roce 1926 prodává a kupcem se stává soukromý majitel, který ale pravděpodobně přecenil své finanční možnosti, a tak záhy budovu opouští, a ta v tomto opuštěném stavu zůstává až do roku 1938. To už bohužel na dveře klepe 2. světová válka a pro palác v Mokrzeszówě začíná jedno z nejzáhadnějších a zároveň nejtemnějších období v historii. O tom, co přesně se uvnitř neogotické budovy dělo v letech 1939–1945 panuje několik hypotéz, ale tou nejpravděpodobnější z nich je ta, že se zde nacházelo sanatorium, které sloužilo k nacistickému programu Lebensborn.
Německá instituce Lebensborn e.V. se oficiálně tvářila jako organizace pro péči a charitu. Založená byla v roce 1936 Heinrichem Himmlerem a následně se stala zrůdným nástrojem fungujícím v rámci struktur SS k realizaci předpokladů nacistické rasové politiky. V domech Lebensborn byly sdružovány mladé ženy, které splňovaly předpoklady „rasově čistých“ a zde měly být oplodňovány muži, většinou z řad příslušníků SS „čisté árijské krve“. Továrna na děti nebo líheň severské rasy nadlidí, tak se domům Lebensborn přezdívalo, a stejně tak to mělo být i v Mokrzeszówě. Děti, které se narodily, byly u svých matek ponechány po dobu šesti měsíců, poté jim pak měly být odebírány a předávány do rodin rasově čistých a spolehlivých příslušníků, opět většinou z řad důstojníků SS.
Když 2. světová válka skončila, potkal palác v Mokrzeszówě stejný osud jako desítky podobných budov, a sice takový, že se proměnil v kasárna sovětské armády. A tak jej po překonání jedné hrůzy v podobě nacistického programu, čekala hrůza druhá, a sice v podobě pobytu osvoboditelů, kteří zde strávili plné dva roky. Jak to po jejich pobytu, kdy palác přešel pod správu polského státu, vypadalo, si lze jen domyslet. Padesátá léta 20. století přeměňují bývalou nemocnici ve výukové centrum. Nejprve pro zemědělskou školu, posléze pro Vojvodské centrum zemědělského vzdělávání a později pro Vojvodské centrum pro zlepšení personálu státní správy.
Devadesátá léta 20. století znamenají, že se nejprve majitelem paláce v Mokrzeszówě stává obec Świdnica a posléze jej kupují investoři z Německa, kteří zde plánují otevřít hotel. Svůj záměr ale nakonec nezrealizovali, naopak se opuštěnou a značně zchátralou budovu pokusili prodat, a to za mnohem vyšší cenu, než ji zakoupili. V roce 2020 se palác dostal do majetku státní pokladny a jeho správcem se stal okresní úřad ve Świdnici.
Dnes je monumentální stavba opuštěná, veřejnosti nepřístupná, i když…dovnitř, byť se jedná o porušení zákona, občas někdo pronikne, a pořídí fotografie, které ovšem poukazují na to, že z interiérových prvků nezbylo prakticky nic a vše podléhá stále více devastaci a zmaru.
A tak se i nad palácem v Mokrzeszówě, stejně jako nad sanatoriem Grunwald, vznáší otázka, na kterou prozatím nikdo nezná odpověď. Co s nimi bude dál? Najde se investor, který tyto monumentální stavby zachrání a najde pro ně smysluplný investiční záměr, díky kterému se znovu zaskví v plné kráse? Anebo jsou odsouzeny k další devastaci a postupnému zániku, díky kterým po nich zůstanou jen mlžné vzpomínky?
Prusko. Ruský voják pátrá v rozsáhlém sídle sanatoria Isolde. Objeví modlící se zajatkyně a zbědované děti. V jedné místnosti najde mrtvou nacistku Waage, která právě spáchala sebevraždu. Žena před příchodem nepřítele pálila v krbu dokumenty, zejména rentgenové snímky.Úvodní scéna filmu Der Lebensborn – Pramen života. Mohlo se něco podobného odehrát i v paláci v Mokrzeszówě? To už dnes nezjistíme, protože minulost se propadá do zapomnění. Pamětníci zrůdného programu Lebensborn jsou mrtví a palác v Mokrzeszówě, stejně tak jako sanatorium Grunwald jsou dnes místy, která především navštěvují vyznavači Urban Exploration, tedy Urbexu.
