Článek
Narazila jsem na ni při cestě z Okoře do Prahy. Červená turistická značka mě zavedla přímo k ní. Na křižovatku cest, uprostřed níž stojí. Nedávno zde bylo instalováno i desáté zastavení místní Kopaniské stezky. Od okamžiku, kdy jsem se tady ocitla poprvé, jsem na tohle rozcestí doputovala už mnohokrát při svých cestách po severním okolí Prahy. Vždycky jsem se u ní zastavila, chvíli poseděla, načerpala sílu na další kilometry. A vím, že mě k ní některá z mých dalších cest, přivede zase. A ona tam bude stát, jako pomyslný záchytný bod uprostřed lesa. Socha sv. Juliány.
Křižovatka pěti cest na rozcestí lesa jménem Háj je dostupná jak pěším, tak i cyklistům. Červená turistická značka sem vede z Horoměřic, a dále pak přes Tuchoměřice, až na Okoř. Žlutá turistická značka nás sem přivede z Přední Kopaniny a pokračovat po ní odtud můžeme do Statenic. Cyklistická stezka A167 sem vede z Nebušic. Křižovatce se údajně od nepaměti říká Svatá Juliána.
Původní barokní socha byla na podstavec instalována v roce 1734. Za bouře roku 1867 však byla zničená a na její místo byl vztyčen kříž, který ji více než 150 let nahrazoval. V srpnu roku 2020 se na původní zrestaurovaný podstavec replika svaté Juliány, kterou podle dochované hlavy původní sochy a nákresu, zhotovil restaurátor Jiří Genzer, vrátila. Kříž, který jí prozatímně nahrazoval, byl přenesen na protější stranu cesty.
Ke svaté Juliáně se váže lidová pověst, která sice nemá historický podklad, ale traduje se právě ve spojení s rozcestím a sochou světice. V dávných dobách žila údajně dívka jménem Juliána, která byla dcerou rytíře Sukoráda na hradě Okoři. Juliána se zamilovala do mlynářského syna Vnislava. Její otec ale nerovné lásce nepřál a snažil se dceři a mlynáři jejich vztah všemožně překazit. Juliána s Vnislavem se proto rozhodli pro útěk do Prahy. Na lesním rozcestí, kde si na chvíli odpočinuli, je dostihl rozzuřený rytíř Sukorád a ve vzteku je oba zabil. Jejich těla byla údajně pohřbena na místě vraždy a tak vlastně vznikl základ pro pojmenování rozcestí, Svatá Juliána. K tomu, že se pověst udržela, přispěli jezuité z pražské klementinské koleje, kteří v roce 1573 získali statek Přední Kopanina, a o padesát let později pak i sousední Tuchoměřice, kde si zřídili letní rezidenci.
Na lesním rozcestí se pak během doby objevila dřevěná soška svaté Juliány z Nikodémie, která byla přibita na kmen dubu. V roce 1679 ji tam nechal umístit pravděpodobné tehdejší hospodářský správce Jiří Vysoký z Tuchoměřic. Toho roku byla na tom místě přepadena jakási dívka vojenským zběhem. Tak vroucně se ale modlila ke svaté Juliáně, že jí světice, poskytla zázračnou ochranu, a dívka bez úhony z neblahé situace vyvázla.
Jezuité, na jejichž panství se dřevěná soška křesťanské světice nacházela, její kult podporovali, a když byla díky povětrnostním vlivům dřevěná soška poškozená, nechali ji nahradit sochou kamennou. Stalo se tak díky P. Rudolfu Budkovskému, superioru jezuitské rezidence v Tuchoměřicích. Autorem sochy je údajně umělec z okruhu Matyáše Bernarda Brauna. Dle kroniky Přední Kopaniny je jím s největší pravděpodobností Tobiáš Süssmayer, barokní sochař původem z německého Švábska, který v 18. století po většinu života pracoval pro jezuity v Čechách. Světice je zobrazena s mečem v ruce, kterým probodává draka.
Kamenná socha sv. Juliány z Nikomédie stála na rozcestí až do osudného roku 1867, kdy byla za blíže neznámých okolností zničená při bouři, a to buď po úderu blesku, nebo byla smetena při silné vichřici. Jediná část, která se ze sochy zachovala, byla hlava, která je nyní uložena v depozitáři Středočeského muzea v Roztokách u Prahy.
Rok po zničení sochy, tedy roku 1868, nechali tuchoměřický hajný pan Kalínek s mlynářem Václavem Štěpánkem z Kopanského mlýna do mohutného barokního podstavce umístit prostý dřevěný kříž, který tam setrval více jak 150 let.
Uplynula hezká řádka let, než byl v roce 2019 z iniciativy paní Moniky Pokorné ze Statenic založen Spolek pro obnovu sochy svaté Juliány. Jak celý ten nápad na obnovu sochy vznikl? Paní Monika Pokorná nahlédla do kroniky Kopanského mlýna, který stojí na rozhraní území Tuchoměřic a Statenic, a našla v ní kresbu znázorňující podobu zničené sochy. Po sdělení od restaurátora, že podle zachované hlavy lze odvodit další proporce postavy, iniciovala založení spolku podporovatelů obnovy sochy a také založení sbírky na získání potřebných prostředků. Na základě torza hlavy a dochované kresby se zhotovení repliky ujal sochař a restaurátor Jiří Genzer z Panenských Břežan. Barokní podstavec opravil kameník David Hroník. A tak mohla být v srpnu 2020 socha znovu vztyčena a posvěcena.
Kým ale vlastně byla svatá Juliána?
Svatá Juliána z Nikomédie, někdy také z Cumae, zemřela mučednickou smrtí na počátku 4. století.
Zobrazována je s ďáblem, který jí leží u nohou a ona jej drží spoutaného na řetězu. K jejím atributům patří také meč a palma. Vzývána je jako ochránkyně před pokušením. Je patronkou těhotných žen, osob trpících horečkou a infekčními chorobami. Úcta k této svaté panně a mučednici se rozšířila po celé Evropě ve středověku a snad největší oblibě se těší zejména v Nizozemsku.
Juliána se narodila za panování císaře Maximiana, kolem roku 285, v Nikomédii do bohaté pohanské rodiny, která vyznávala modloslužebnictví. Juliána se ale tajně obrátila na křesťanskou víru. Její otec Afrikanus jí ve věku devíti let zasnoubil s urozeným zámožným Římanem Eleusiem, který byl správcem a soudcem města Nikomédie. Pro upřesnění, Nikomédie byla centrem starověké Bithýnie, a byla významným přístavem v Marmarském moři nedaleko Bosporu. Dnes se jedná o turecké město İzmit. Když Juliana dovršila osmnácti let, rozhodli se jí její rodiče uspořádat svatbu s Eleusiem. V tom okamžiku se jim ale Juliana přiznala, že je křesťankou, a Eleusia si vezme jen pod tou podmínkou, že se i on nechá pokřtít. Toto oznámení bylo zdrcující jak pro Afrikana, tak i pro Eleusia, kteří s křesťanstvím nesouhlasili, a snažili se Julianu všemožně přemlouvat, aby se své víry zřekla. Když tak neučinila a trvala na svém, přistoupil nejprve otec a poté i snoubec k trýznivým trestům, kterými měli Juliánu přimět k poslušnosti. Ta všem útrapám ale díky vyšší moci odolávala, a v žaláři odhalila dokonce ďábla, který na sebe vzal andělskou podobu, a snažil se jí přemluvit, aby se poddala. Ďábla zbila, svázala řetězem a při cestě za Eleusiem, který ji nechal předvést, svrhla zplozence pekla do propasti. Eleusius se domníval, že Juliánu trýzněním zlomil, ale když ji ani další útrapy nezlomily a ona z nich navíc opět bez úhony, díky vyšší boží moci, vyvázla, rozhodl se, že ji popraví. A tak byla 16. února 304 sťata mečem.
Po její smrti chtěli křesťané převést její tělo z Nikomédie do Říma. Jejich loď ale na moři zastihla bouře, a tak byli nuceni přistát na pobřeží Kampánie v Itálii, kde byly ostatky světice uloženy v Puteoli. V 6. století se potom dostaly do města Cumae. O pár století později, v roce 1207 pak byly Juliániny ostatky přeneseny do Neapole. Dnes částečky jejích ostatků uchovávají některá španělská města a nacházejí se i v hlavním městě Belgie, Bruselu.
Jejího nechtěného snoubence a trýznitele Eleusia stihl údajně za její utrpení trest. Se svojí družinou se utopil na moři během hrozivé bouře.
