Článek
Tuitio Fidei et Obsequium Pauperum. Tedy…Ochrana víry a služba trpícím. Tak zní heslo Řádu rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě, známého rovněž jako Řád maltézských rytířů nebo Řád johanitů.
Kdysi se maltézští rytíři řadili k jedněm z největších a nejmocnějších duchovních rytířských řádů. Stejně jako řád templářů a řád německých rytířů patřili mezi „křižáky“, kteří mají za kolébku svého vzniku Jeruzalémské království. Zatímco templáři byli na počátku 14. století postaveni do klatby a nemilosrdně likvidováni, řád německých rytířů se přes svůj počáteční vzestup dočkal úpadku a kontroverzního pohledu ostatních, maltézští rytíři přečkali běh dějin a událostí v poměrném klidu. S bílým křížem na červeném poli se můžeme setkávat do dneška. Třeba na Velkopřevorském paláci na Malé Straně v Praze, který je rezidencí pražských velkopřevorů, a ke kterému přiléhá kostel Panny Marie pod řetězem.
Území Jeruzalémského království v Levantě se v roce 1099 stalo místem, kde řád, nejprve označovaný jako špitální bratrstvo, hospitalité či špitálnici, vznikl. Stalo se tak při špitálu sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, jehož zakladateli byli v roce 1050 italští kupci z Amalfi. Špitál dokázal pojmout až 2000 nemocných, kteří se převážně rekrutovali z řad poutníků, a při jeho založení jej spravovali benediktini. Poté, co přišli „křižáci“, se mění zasvěcení špitálu, kdy sv. Jana Slitovníka střídá sv. Jan Křtitel. Následně pak, 15. února roku 1113, potvrzuje papež Paschalis II. špitální bratrstvo jako církevní řád, v jehož čele jako první velmistr stane v roce 1120 Gerard Tenc. Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského, tak zní původní oficiální název, z něhož se pak odvozují další ekvivalenty, jako řád johanitů, řád hospitalitů, řád špitálníků. Poté, co se rytíři v roce 1309 usadili na Rhodu, vzniká další pojmenování, řád rhodských rytířů, řád rytířů z Rhodů, a když řád přesídlil na Maltu, je tu již, řád maltézských rytířů, či jen zkráceně, maltézští rytíři. Pod tímto jménem je řád ostatně známý až do dnešních dnů.
Prvotním úkolem řádu byla ochrana nemocných poutníků cestujících do Svaté země. Když začalo narůstat nebezpečí, které představovala expandující Osmanská říše, zařadila se mezi úkoly johanitů i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest. Řehole řádu, která byla potvrzená v roce 1137, v sobě nesla benediktinské i augustiniánské prvky, mezi něž se řadily slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy. Rozmach řádu na počátku 12. století s sebou nese i zakládání prvních poboček řádu v jihoitalských přístavech. Objevují se i první komendy v Německu. Někdy v letech 1158–1169 se johanité objevují v Praze na Malé straně, v roce 1243 přebírají špitál Staré Brno a zhruba v roce 1250 vzniká komenda v Kladsku.
Tehdy je velmistrem řádu Raimund de Pui, který johanity organizuje podle vzoru templářů, tedy jako vojenské duchovní společenství. Dá se říct, že johanité jsou společně s templáři nejvýznamnějšími křižáckými řády ve Svaté zemi. Až po nich, třeba následuje, řád německých rytířů. Organizačně se dělí na třídu bojovných rytířů, bratry ošetřovatele a kněze, v jejichž čele stojí velmistr. Po likvidaci a rozpuštění templářského řádu, je značná část templářského majetku věnována johanitům a do jejich řad se uchyluje i mnoho templářských bratří.
Johanité se z tohoto důvodu začínají dělit do tzv. jazyků, kterých původně existovalo sedm-provensálský, auvergneský, francouzský, italský, aragonský, německý, anglický, v roce 1492 následoval osmý jazyk, kastilský.
Když je v roce 1187 Jeruzalém dobyt sultánem Saladinem, uchylují se johanité do Margatu, Akkonu a na Kypr. V roce 1309 pak na Rhodos, kde vytvořili suverénní stát, v jehož čele stál velmistr. Podařilo se jim ještě více rozvinout svoji lékařskou praxi a pomoc nemocným, ale zároveň i postavit mocnou námořní flotilu, která bránila pronikání Turků do Středomoří a odrážela případné nájezdy pirátů. Johanité tak téměř ovládli východní Středomoří, což bylo trnem v oku představitelům osmanské říše. V roce 1522 oblehl Rhodos s flotilou 400 lodí a 200 tisíci vojáky osmanský sultán Sulejman Nádherný. Proti velké početní převaze neměl řád samozřejmě šanci, přesto ale odolával celý půl rok, než mohl ostrov Rhodos opustit.
Novým domovem johanitů se stává ostrov Malta, který jim v roce 1530 udělil jako léno císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. společně s papežem Klementem VIII. za symbolickou cenu jednoho maltského sokola ročně. Ale, ani tady neutuchá boj johanitů, nyní již maltézských rytířů, proti Osmanům, potažmo i proti pirátům, kteří se dali do služeb osmanské říše. Mezi tehdejší nejznámější korzáry patřil Chajruddín Barbarossa a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut.
Mezi rozhodující data patří rok 1565, kdy maltézští rytíři porážejí osmanská vojska. Následně zakládají hlavní město Valettu a celý ostrov Malta opevňují proti dalším nájezdům. Vzniká i nová nemocnice, která slouží pacientům z celého Středomoří. Malta se pod vedením maltézských rytířů stává suverénním státem.
Jediný, před kým maltézští rytíři v roce 1798 kapitulovali, byl Napoleon Bonaparte, který přes Maltu táhl se svou armádou do Egypta. Johanité se poté na několik desetiletí usadili v Rusku, což pro ně představovalo nejen majetkovou ztrátu, ale ztratili tím i na svém významu a zdálo se, že začínají upadat do zapomnění.
Nový vzestup johanité zažívají až ve 20. století, kdy se navracejí ke svému původnímu, to jest, charitativnímu zaměření. Snaží se přejímat patronát nad nemocnicemi, podílet se na pomoci postiženým lidem, účastnit se výzkumných projektů ve zdravotnictví. V celém světě vlastní maltézští rytíři zhruba 200 nemocnic a zařízení pro postižené a pacienty v seniorském věku. Špitálníci rovněž financují péči a materiálně pomáhají potřebným, organizují poutě na svatá místa, vystupují proti násilí a terorismu, snaží se osvětou upozorňovat na nebezpečí drog. Na svém kontě mají ale i celou další škálu pomoci. Pro řád pracuje množství profesionálů i dobrovolníků v rámci tzv. Maltézské pomoci. Ostatně, zatímco řád samotný sdružuje zhruba 11 000 členů, stálých dobrovolníků je až na 80 000 z řad nejrůznějších národností. Úředním jazykem johanitů, je italština, lze se ale domluvit i anglicky nebo francouzsky.
Pokud bychom se zajímali o působení řádu maltézských rytířů v Čechách a na Moravě, museli bychom se vypravit až do 12. století, kdy byla v Českém království zřízena první komenda, při kostele Panny Marie pod řetězem, která nepřetržitě existuje až do dnešních dnů. Řádové bratry do Čech přivedl kníže Vladislav II., který se s nimi a jejich činností seznámil během druhé křížové výpravy. Maltézští rytíři vlastnili v Čechách, na Moravě a ve Slezsku množství pozemků, statků, ale i vesnic a měst. Jejich nejvýznamnějším sídlem byla Praha, ale poté, co byl kostel Panny Marie pod řetězem v roce 1420 vypleněn husity, si johanité vybrali na krátko, jako svoji hlavní základnu, hrad Strakonice. Svá další významná sídla měli v Horažďovicích, v Manětíně, v Českém Dubu, v Mladé Boleslavi, a v Brně. Dalším významným rokem v působení řádu v Čechách, byl rok 1626, kdy představený českých johanitů získal titul velkopřevora. V roce 1696 se pak definitivně sídlo velkopřevorů přemístilo do barokně přebudovaného paláce v těsném sousedství kostela Panny Marie pod řetězem na Malé Straně, který dnes známe jako Velkopřevorský palác. Díky rozhodnutí Františka Josefa I. pak velkopřevoři mohli užívat i knížecí titul.
Během 2. světové války a v následující éře komunismu byla činnost johanitů ochromena, jejich majetek zkonfiskován, a teprve až po sametové revoluci v roce 1989, kdy zde působilo toliko 5 posledních členů, mohli obnovit svoji činnost. Mezi velkopřevory řádu maltézských rytířů se řadili třeba i Karel Schwarzenberg, Jiří Lobkowicz, Jiří Sterngerg, mezi významné řádové členy patřil i pražský arcibiskup Dominik Duka.
Johanité mají kromě Prahy svá sídla i v Dobříši, v Jablonci, v Jihlavě, v Prostějově, v Olomouci, v Uherském hradišti, ve Velešíně. Historicky pokládají za svůj majetek i hrad Strakonice nebo Dívčí hrádek ve Slezsku, ale i na 2000 hektarů pozemků na našem území.
Nejvýznamnějším místem, kde maltézští rytíři sídlí, je ale Velkopřevorský palác v těsném sousedství kostela Panny Marie pod řetězem. Hned po svém příchodu do Prahy ve 12. století získali johanité území na Malé Straně na předmostí tehdejšího Juditina mostu. Zde vybudovali kostel Panny Marie pod řetězem. Plný název kostela, alespoň podle oficiálního webu Maltézského řádu zní kostel Panny Marie pod řetězem konce mosta. O století později, tedy ve 13. století, byla již komenda maltézských rytířů obehnána hradbami doplněnými věžemi. Z jižní strany byl přístup k Juditinu mostu, a ze severní strany ke komendě přiléhal, rovněž hradbami opevněný, areál biskupského dvora. V roce 1378 bylo v kostele vystaveno tělo zesnulého krále českého a císaře římského Karla IV., a za vlády Václava IV. zde byl zatčen sv. Jan Nepomucký, který se účastnil mírové schůzky za účasti krále a arcibiskupa Jana z Jenštejna. Traduje se, že původní plány na výstavbu kostela byly mnohem smělejší, kostel měl být mnohem větší a dominantnější, a současná podoba je jen presbytářem původní stavby.
S maltézskými rytíři je nemalou měrou spojen i hrad Strakonice, kde johanité působili téměř 700 let. Dnes na hradě sídlí Muzeum středního Pootaví, které nabízí expozici zaměřující se na region Strakonicka, které je spojené s dudáctvím, mapuje loutkářskou tradici, poukazuje na výrobu motocyklů světoznámé značky ČZ, ale odhalí i výrobu tradičních pokrývek hlavy, kterým se přezdívá fez. Nechybí samozřejmě expozice věnovaná maltézským rytířům, která je jedinečná nejen v České republice, ale i v celém světě. Nabízí pohled do historie řádu, jeho působení, i současné poslání. Mezi asi nejhodnotnější exponáty se řadí dělová hlaveň, která byla ulitá v 16. století v Benátkách a která pochází z potopené johanitské lodi u ostrova Rhodos, a pak kopie několika vzácných řádových dokumentů.
Zdá se téměř neuvěřitelné, že johanité alias maltézští rytíři nepřetržitě fungují téměř již deset století. Pokud se nad tím ale zamyslíme, možná je to právě díky tomu, že se jejich hlavní činností a náplní stala pomoc bližnímu svému. A ta měla, má, a vždycky bude mít smysl, na rozdíl od nesmyslného válčení, barbarského ničení a touhy po moci, která je stejně, ať chceme či ne, pomíjivá.
